Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stálo mi to vůbec za to?

11. 9. 2008

Září 2008

 

Stálo mi to vůbec za to?

 

Dlouhá léta jsem si slibovala, že si jednou, až na to budu mít čas, pořídím psa. Dávná kamarádka Vlastička  mě před tak zásadním krokem zrazovala.

 

„Neblázni, jste zvyklí jezdit na dovolenou, kam pak dáš psa, kdo se ti o něj bude starat? Nakonec zjistíš, že ti tak velký zásah do života nestál za to, dej na mě.“

Na Vlastičku jsem nedala a předloni na začátku léta jsme si vyzvedli ve Velkých Popovicích malé osmitýdenní štěňátko Jack Russell teriéra. Roztomilou fenku jsme na přání naší vnučky pojmenovali Mimi.

První léto, které Mimi trávila s námi, jsme samozřejmě na žádnou dovolenou nejeli. Já jsem až do podzimu s Mimi zůstala na chalupě na Vysočině a snažila jsem se jí vštípit zásady vybraného štěněčího chování. Někdy s větším, někdy s menším úspěchem, ale v zásadě se projevila naše fenka jako chytrá a učenlivá žákyně a z chalupy jsme si po prázdninách přivezli do Prahy mladou psí dámu. Ta báječně zapadla mezi psí smečku v našem koutě pražského sídliště; Amálka, Líza, Dan a další pejsci se stali jejími věrnými kamarády. Mimi zažila svůj první podzim, pak první sníh. Skákala v závějích mezi vločkami a přitom se marně pokoušela polapit a roztrhat, tu bílou, studenou bestii.

 

xxx

„Pojeďme zase do Maďarska do termálních lázní, jako vloni o Vánocích. To přece nemělo chybu, plavat si ve venkovním bazénu s padajícím sněhem nad hlavou. A vůbec, mělo to tam takovou tu správnou starosvětsky lázeňskou atmosféru, vzpomeň si: Co táta říká, dobře říká, připomněl Slávek fejeton, ve kterém jsem zážitky z lázní Bükfürdö použila.

 

Lákavá vyhlídka, obzvlášť když za oknem padá déšť se sněhem a teplota venku se pohybuje kolem nuly.

 

No jo, ale co s Mimi, vždyť jí není ještě ani rok, kam by jsme ji dali? Ne, to jí v žádném případě nemůžeme udělat, raději zůstaneme doma, rozhodla jsem. Stačí, že už máme zaplacenou zálohu na letní poznávací zájezd do Pobaltí. Maminka mi sice slíbila, že až pojedeme, vezme si Mimi k sobě, ale co když do té doby onemocní, vždyť už je jí dost přes osmdesát. A zvládne to vůbec sama, při svém čtrnáctiletém teriérovi Punťovi?

Z březnové dovolené nebylo tedy nic a obavy z toho, jak to dopadne s Mimi v době naší letní dovolené narůstaly.

Uteklo to jako voda, na konci dubna dostala Mimi ke svým prvním narozeninám psí hračky a samozřejmě taky nějaké dobroty. Za pár dní nato přinesla pošťačka dopis z cestovní kanceláře  s posledními cestovními pokyny. Čtrnáct dní před dovolenou se to stalo – mamince otekla noha, nemohla se na ni vůbec postavit. Mimi k ní tedy dát nemůžeme. Co teď? Budeme snad muset dovolenou zrušit?

Rozhodl to Slávek – Mimi půjde do psího hotelu, sídlícího nedaleko od Prahy. Psali o něm i v novinách, je prý velice kvalitní, tam bude o Mimi dobře postaráno. Neexistují tam kotce, pejsci jsou rozděleni na malá a velká plemena do dvou velkých kójí se samostatným výběhem do zahrady. To ovlivnilo náš výběr. Mimi jsme tam odvezli v předvečer našeho odjezdu na letiště do Berlína, odkud jsme pokračovali letadlem dál směrem na sever.

 

Cestou do psího hotelu mě pronásledoval neodbytný pocit zrady. Zřejmě se mé vtíravé myšlenky na naši fenku nějak přenesly, protože se v autě viditelně třásla. Předali jsme ji zaměstnancům hotelu, vyřídili potřebné formality a pak už za námi zapadla vrata areálu a Mimi zůstala na opačné straně, než my se Slávkem. Nemohla jsem si pomoct a rozbrečela jsem se. Jak jí tam asi je, co si o tom všem myslí? Vždyť zatím vždycky byla s námi dvěma, nebo alespoň s jedním z nás.

Připadala jsem si jako Jidáš a během naší dovolené nebylo dne, abych na ni nevzpomínala. Starosti o Mimi se ostatně odrazily i v mém cestovním deníku, kde jsem si například  zaznamenala:

 

Berlín, letiště: V tuto chvíli mám optimistickou náladu, tudíž jsem nabyla přesvědčení, že to naše roční Jack Russell teriérka v psím hotelu bez úhony zvládne, ale stýská se jí, to určitě...

Tallinn, večerní procházka před spaním: Z pláže si neseme tři malé bludné kameny do naší sbírky na chalupě. Vzpomínám na Mimi, jak si asi v psím hotelu vede? Určitě je jí smutno, o tom jsem přesvědčena. Před Slávkem se o svých myšlenkách už raději nezmiňuji – řekl by, že jsem si to měla rozmyslet dříve, teď ať sobě ani jemu nekazím dovolenou. Dobře ale vím, že i on na ni myslí...

Riga: Jsme najedeni, osprchováni a zaléháme. Zítra spíme ve Vilniusu a pak už nás čeká cesta domů. Jak se má asi Mimi? Slávek se mi přiznává, že taky musel zamáčknout slzu, když si dnes ráno uvědomil, že Mimi nemá ani ponětí o tom, proč se ocitla ve vyhnanství a neví, kdy a zda  vůbec, se vrátí ke svým pánečkům. Ale Mimi, neboj, už se ti to krátí!

 

Poslední den dovolené: V půl dvanácté v poledne autobus přistává na Florenci, loučíme se s posádkou a s ostatními cestujícími a neprodleně přesedáme do našeho auta, které v pořádku parkuje nedaleko. A hned do psího hotelu pro Mimi...

xxx

Setkání to bylo opravdu dojemné, Mimi nás vítala až hystericky, skákala nám ze země přímo do náruče, nesmírným tempem kolem nás obíhala, vzrušeně blafala a přitom z ní chlupy lítaly na všechny strany - to  z toho rozčílení a stresu.

Ale byla, chvála bohu, v pořádku, jen dost pohublá, ale to bylo určitě tím, že je zvyklá jíst a pít ze svých mističek tehdy a jen tehdy, když ona má chuť a ne v určitou dobu, takříkajíc na povel. V psím hotelu určitě, než se uráčila, moc toho na ni nezbylo. Kromě toho zřejmě s nadšením využívala možnost svobodného výběhu a moc si přes den nepoležela, přestože doma kromě noci prospí celé dopoledne. Personál tam byl profesionální, na všech jsme viděli, že pejsky mají rádi, ale Mimi tam zkrátka nebyla jediný psí mazlíček, kterého měli na starosti.

Po návratu domů se naše milá fenka hned vrhla ke svým miskám a musím říct, že vylizovala i mističku od čisté vody - aby byla takhle při chuti, to jsme u ní ještě nezažili, spíš naopak.

Následovala společná procházka sídlištěm a ejhle, nové móresy! Mimi vrčí na pejsky, viditelně  nestojí o žádné kontakty s nimi. Jakmile se některý z nich začne o ni zajímat, nejen že výhružně vrčí, ale dokonce proti jednomu navýsost přátelskému jezevčíkovi nepěkně vyjíždí. Je to vůbec náš přítulný, každého a vše okolo sebe milující pejsek? Vždyť takhle přece nikdy nereagovala, co to s ní je?

Večer Mimi, stočenou v jednom ze svých pelíšků, hladím a nahlas k ní promlouvám: „Však my tě zase vykrmíme a určitě tě odnaučíme nepěkným způsobům. Doma nemusíš bojovat o postavení ve smečce, tady ji přece vedeš ty!“

 

xxx

„To je neuvěřitelné, já jsem se teď o Mimi bála víc, než kdysi o dceru, kterou jsme jako malou nechávali o prázdninách u babičky a sami jsme rázovali po světě,“ svěřuji se sousedce, taky velké pejskařce.

Sousedka, přibližně v mém věku, přitakává, ví o čem mluvím, sama má tytéž zkušenosti. Jinak ovšem reaguje má kamarádka Vlastička, když jí vyprávím o svých starostech během dovolené.

„Já jsem ti přece říkala, že ti se psem nastanou problémy. Ty sis ovšem nedala říct a teď to vidíš, máš cos chtěla. Stálo ti to vůbec za to?“

Vlastičko, to víš, že mi to za to stálo!

Protože Mimi je velká parťačka, nejen moje a Slávkova, ale taky našich vnoučat, Adama a Nely. Je celá řada maličkostí, kterými nám ta malá fenka oslazuje život. Tak třeba, bez protestů s námi chodí v jakémkoliv počasí na procházku. Jezdí s námi na cyklistické výlety, chvíli se veze v košíku na pánečkově kole, chvíli běží po svých. Když sedím u psacího stolu u počítače, zaručeně mi zaleze pod nohy a tam spí, natažená po celé délce, s čumáčkem položeným na přední tlapky. Když odcházíme, tváří se nesouhlasně, ale při našem návratu domů, nás už zase vítá nadšeně a vůbec nám nevyčítá, že jsme ji opustili.

Na chalupě pobývám celé léto, i když všichni z rodiny odjedou. Když jsme ještě neměli Mimi, nedovedla jsem si něco takového představit - být sama v domě bych se bála. Ale teď přece nejsem sama, mám svou psí kamarádku, která chalupu hlídá - ve skutečnosti ovšem chce zuřivým štěkáním na sebe upozornit a vynutit si pohlazení od kolemjdoucích.

 

Často se na ni kvůli tomu zlobím, kravál je to hrozný - ale zase se vůbec nebojím. Dneska jsem se ztratila při hledání hub v lese svému manželovi i Mimi. Byla jsem už hodně daleko od nich, když najednou slyším dusot, jakoby se lesem řítilo stádo koní. A ona to Mimi. Našla mě a směrovala nás obě neomylně zpátky za pánečkem.

A dovolenou, tak tu už jsme taky vyřešili. Letos Mimi celou dobu, kdy jsme byli se Slávkem ve Francii, strávila na chatě se zahradou u moc hodné paní, velké milovnice zvířátek, od které se jí domů v první chvíli ani nechtělo. Po nějakém stresu nebylo při našem příjezdu ani památky. Doufám jen, že nám ta hodná paní zachová přízeň i do budoucna.

Zkrátka a dobře, bez Mimi už si nikdo z naší rodiny neumí život představit, přestože 

 

  • nekompromisně pronásleduje veškeré kočky a ježky, kteří se vyskytnou na naší zahradě, nebo v jejím okolí, a to bez ohledu na květiny a keře, kterými si razí cestu. Pokud potřebuje vystrašit krtka, hrabe zběsile v zemi, až jí z vyhloubené jámy trčí jen ocásek. Že na nějakou tu cibulku tulipánu, narcisu, nebo modřence nemá čas v tom fofru hledět, to snad nemusím ani připomínat,  
  • zřejmě žije v domnění, že zadní vrátka naší zahrady, jsou jejím úhlavním nepřítelem – dožaduje se jejich otevření a poté, co se zuřivě zakusuje do jedné, vždy stejné, dřevěné plaňky vrátek, vybíhá s bojovým štěkotem a vrčením na venkovní cestičku mezi zahradami a šíleným tempem po ní lítá tam a zase zpět,
  • sní všechno, na co kde přijde, nebo co jí zlotřilí Slávkovi kamarádi občas podstrčí, nejvděčnější byla za tlačenku a pečené sele; šunku ovšem může taky. Není divu, že pak má střevní problémy, které musí za spoustu peněz řešit zvěrolékař,
  • a vrchol všeho – aby ukázala při návštěvě u mé maminky, kdo je v domě pánem, respektive paní, vyčůrala se domácímu teriérovi Punťovi do misky na jídlo. Ačkoliv jinak je zcela čistotná!

Kdo dočetl až sem, jistě souhlasí s tím, že naše Mimi je pejsek mnoha tváří a to v rozmezí od hodného a přítulného zvířátka až po zvíře značně svérázné. My, její pánečci, ji ovšem máme rádi ve všech jejích podobách, rozhodně nezatracujeme ani její kousky zdánlivě negativní. Těmi totiž vnáší do našeho života zdroj neustálé legrace, lidově řečeno psiny.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

BRAVOOO!!!

(Pitrýsek, 7. 4. 2009 8:24)

Marcelo nádherné povídání. Přidala jsem si ho k rannímu čaji. Sice se mi, trochu, zamžil zrak, ale dobře jsem udělala. Jako majetek tří psíků znám ty pocity. A Tvoje články čtu opravdu ráda.

Mimi

(janicka, 12. 9. 2008 9:11)

Ahoj Marcelo, tak jsem prave docetla povidani o Mimi a moc jsem se nasmala a hned si take vzpomnela, jak radily spolu s Cokoladou a Puntou pred ctrnacti dny u Berounky. Byla jsem prekvapena, ze takovy maly pejsek se toho naseho obra nebal. Zdravi Janicka