Marcela-Matějková-story

Myslím, že můžeme směle převzít původní motto z Fra a prohlásit „Nijak to neprožíváme, prostě jsme rádi občas spolu“.

Pro mne ale tahle cesta nebyla z nejpříjemnějších a to kvůli cyklistům, pro které zdejší úzké klikaté pěšinky v silně nerovném terénu byly ideálním místem pro provozování cyklokrosu. Vybavuji si jejich údiv, když se na vrcholu stoupání otočili a Mimi viděli stále za sebou.  

Měla jsem jasno, dům v zahradě plné květin, malé děti a velký pes. Ten dům byla naše chalupa na Vysočině, v té době už skutečně obrostlá ze všech stran žlutými rudbekiemi, různobarevnými floxami, červenými a bílými růžemi a motýlími keři.

Od každého ohně se dalo dohlédnout na tři další plápolající a kouřící body a z nadhledu bylo možno zcela jinak vnímat dole se rozkládající městys.

Doma na mě všichni čekají a jsou zvědavi na novinky. Vyprávím o imatrikulaci, o přednáškách, vinárnu si nechávám pro sebe.

 „Pane Kavka, ty lahve nebyly čtyři, ale tři,“ probouzí se Zdenek při placení. Pan vinárník mu dává za pravdu, snižuje účet, a my pak odjíždíme za ušetřené peníze v šesti taxíkem do Mokropes. Jsou to bohatýrské časy, kdy každá lahev je dopitá do dna.