Zpátky na sever, ale tentokrát trochu více na východ
Na úvod
Když jsme se před třiceti lety vrátili z velké cesty Ven, tak jsme přečetli ze skandinávské literatury snad vše, co se dalo koupit, či co jsem sehnal po antikvariátech. Mezi jiným jsem objevil Tanec kolem parního kotle od Mats Traat a s chutí si ho přečet. Potvrdil jsem si, že Estonsko není Rusko, ale součást Pobaltí.
Když nás bolševik nepustí na milovaný sever, budeme mít snad možnost, poznat jeho součást Litvu, Lotyšsko, Estonsko. Avšak železná opona se netáhla jen po západní hranici, ale i po východní. Bolševik nechtěl, abychom poznali svobodu západu a ani nechtěl abychom poznali bídu a otroctví východu.
Po předvolání do Bartolomějské, prapodivném vloupání do bytu, po ukradení pasů, po zámlkách v telefonu, který někdy zvonil z ničeho nic a jindy jen ozvěna našeho haló byla k zaslechnutí, jsme ztratili chuť na cestování do zapovězených zemí.
Dějiny se však nezastavily, jak si přál bolševik. V roce 1987 se prvně ozvala Litva a dva roky na to
23. srpna 1989 vytvořily 2 miliony Lotyšů, Litevců a Estonců 650 kilometrů dlouhý lidský řetězec z Tallinnu až do Vilniusu. V listopadu 1989 jsme se osmělili i my a samet zavlál nad Prahou. Po nezdařeném puči antigorbačovců v Moskvě v srpnu 1991 vyhlásily parlamenty pobaltských zemí definitivně svou samostatnost.
Z telefonu nám technik odstranil „pecku“ a my mohli normálně telefonovat a hlavně cestovat.
Trochu jsme zanedbávali vzdálenější okolí, když jsme sedali do letadla, tak rovnou do Kanady, do Izraele, do USA nebo před vánoci alespoň na Grand Canaria. Mezi tím práce a zase práce, jeden podzim nám spadala na chalupě všechna jablíčka, nestačil jsem je očesat. Kosové měli radost a špačkové opilí ze spadaných švestek se potáceli zahradou. Jiný podzim byl volnější a sluníčko na nás svítilo celý týden v Paříži, kde jsme posedávali v kavárničkách, abychom nabrali sil na další lenivé bloudění, při kterém jsme křížili své stopy z první návštěvy, kdy jsme Paříží probíhali spolu s číšníky, kadeřnicemi, úředníky jako předvoj pařížského maratónu, zatímco ostatní účastníci zájezdu se tísnili před Mona Lisou.
Tak běžely i roky, trochu bláznivě, ale hlavně vytrvale.
Letos dostala Maci knihu V plesových střevíčkách sibiřským sněhem od Sandry Kalniete. Vše se najednou vrátilo a nás chytla zase touha dokončit cestu Pobaltím. Bude kratší než před třiceti lety, nedojedeme tolik na sever, ale pojedeme trochu na východ, opět máme zpoždění, sluníčko nebude stát nejvýš, ale přesto budou dny dlouhé a dobré.
Není 23.7.1977, je 25.7.2007, letíme na sever, trochu na východ, ale i proti času a Maci zase zaznamenává poctivě každý den.
Slávek
Zpátky na sever,
ale tentokrát trochu více na východ
Poznávací zájezd - POBALTÍ s CK Simon-Tourist
24. 7. 2007 21,15 hod., ještě doma v Praze
Zítra ráno budeme vstávat už v půl třetí ráno, protože ve čtyři hodiny odjíždíme z Florence autobusem směrem na Berlín, odkud poletíme letadlem do Tallinnu.
Mimi jsme už dnes odpoledne odvezli do psího hotelu do Nehvizd. Když za námi zapadly dveře od hotelu a Mimi zůstala na druhé straně než jsme byli my se Slávkem, obrečela jsem to. Zatím vždycky byla s námi dvěma, nebo alespoň s jedním z nás. Připadám si, jako kdybychom ji zradili a stále na ni myslím...
Teď píši do malého sešitku, který si přibalím zítra ráno do ruksáčku a budu do něj zaznamenávat dojmy z cesty. Nedělám si ambice věnovat se dopodrobna všem pamětihodnostem, které uvidíme – to už udělali jiní, na internetu se najde popis každého kostela, zámku, muzea…
Teď si ale musím vzít půlku prášku na spaní, abych hned usnula, vždyť zanedlouho vstáváme.
25. 7. 2007 10,35 hod., Berlín, letiště
Ráno jsme celkem v pohodě vstali ve 2,30 hod., alespoň já jsem se cítila na tuto brzkou ranní dobu nezvykle čilá. Z bytu jsme odcházeli k autu po čtvrt na čtyři a před tři čtvrtě už Slávek parkoval před budovou podniku na Florenci, kde je zaměstnaný. Kolegyni dal včera náhradní klíče od auta a techničák, to pro případ, že by bylo z nějakých důvodů nutno auto přeparkovat.
Na určeném stanovišti na Florenci už byl shluk lidí, vedoucí cestovní kanceláře Simon-Tourist nás přivítal, nasedli jsme do autobusu podle předem stanoveného zasedacího pořádku a lehce po čtvrté ranní jsme odstartovali směrem na Teplice, kde nastoupili poslední dva spolucestující. Autobus je až na jedno volné místo plný - jedna z účastnic zájezdu onemocněla. Zájezd byl dle vedoucího cestovky plně obsazen už v únoru.
Na to, jak jsem se ranního vstávání a dlouhé cesty autobusem bála, musím konstatovat, že vše zatím probíhá velice příjemně. Nic mě nebolí (dokonce ani má zborcená záda, vždyť jsem taky během cesty autobusem do Berlína v pravidelných intervalech procvičovala krční páteř alespoň v sedě) a ani o Mimi si už nedělám takové starosti – jsem v tuto chvíli nějak přesvědčena, že to naše roční Jack Russell teriérka v psím hotelu bez úhony zvládne.
Tento zápis píši na letišti v Berlíně, kde „čekujeme – in“ (tak krásně česko – anglicky před lety pojmenovala na letišti Pearson v Torontu naše průvodkyně po Spojených státech a po Kanadě poslední fázi před odletem letadla zpět do Evropy a my od té doby tento termín důsledně používáme) a ve 12,15 odlétáme do Tallinnu.
25. 7. 2007 21,10 hod., penzión v Tallinnu
Konečně v posteli! Jsme unaveni, ale dá se říci, že příjemně. Na letišti v Berlíně nám dal poslední informace zástupce cestovní kanceláře, rozloučil se s námi a převzal skupinu, která se z Estonska vracela.
Cesta letadlem proběhla uspokojivě, jednalo se o nízkorozpočtový let, takže nám nikdo nenabízel nic k jídlu ani k pití, ale vše klaplo na čas a v Tallinnu jsme přistáli v 15 hod. místního času, přesně podle letového plánu.
Tady si nás vyzvedl další delegát cestovky, starší, příjemný pán, nasedli jsme do autobusu, kterým budeme putovat Pobaltím a který by nás měl dopravit v pořádku zase zpět do Prahy - strávit v něm máme i celou poslední noc, naštěstí vleže. Na to jsem opravdu zvědava, neumím si představit, jak se sedadla změní v lůžka, ale teď máme ještě všechno před sebou a tak cestu zpět neřeším.
Autobusem jsme se přesunuli z letiště přímo na okraj starého města, kam se s námi průvodce vydal na pěší prohlídku a v rychlosti s námi prošel Dolní i Horní město.
Tallinn na nás udělal ten nejlepší dojem, je to typicky hansovní město se zachovalými hradbami, postavenými kolem roku 1500. Centrem starého města je Radniční náměstí, kde se konají trhy už od 11. století a kde se nachází snad nejznámější dům ve městě, ve kterém funguje lékárna od počátku 15. století. Jelikož náměstí nese jméno Radniční, není divu, že se na něm nachází radnice. A není to radnice ledajaká, protože se jedná o jedinou dochovanou gotickou radnici v severní Evropě (postavena byla v letech 1371 až 1404).
V Dlouhé ulici lemované domy německých kupců z 15. století jsme byli upozorněni na dům Černohlavců, který byl ve 14. století postaven cechem svobodných kupců, kteří si říkali „Černé hlavy“. Prošli jsme i ulicí Širokou, v níž býval mlýn na koňský pohon, rozhlédli jsme se z vrchu Tompea, navštívili jsme kostely protestantské i pravoslavné.
V Horním městě v luteránském gotickém kostele svaté Marie mě oslovilo obrovské množství vyřezávaných erbů estonských šlechtických rodů rozvěšených po zdech chrámu.
Příjemně mne překvapilo, že město naprosto nepůsobí jako metropole jedné z bývalých Sovětských socialistických republik. V ulicích je čisto, nikde se neválí žádné odpadky, domy a kostely jsou z velké části nově opravené a zrekonstruované a hlavně – není tu mrtvo. Všude vinárničky a kavárničky s útulnými, do posledního místa obsazenými venkovními zahrádkami, kde večer na každém stole plápolají svíčky a kde jedí a popíjejí lidé oblečení a učesaní podle poslední módy.
Obyvatelé Estonska si sice stejně jako Lotyši a Litevci oprávněně stěžují na relativně nízkou životní úroveň, kdy sice k dostání je dnes už všechno, ale zase chybí peníze, ovšem zdá se, že užívat života umí.
Problémem zůstává skutečnost, že do Estonska stejně jako do Lotyšska a Litvy nastal po druhé světové válce silný příliv ruských přistěhovalců, zejména do větších měst a tak mnohde Rusové převládají nad původní populací. Tak třeba v estonském pohraničním městě Narva tvoří Rusové více než 90 % obyvatel, Tallinn byl ještě nedávno ruský z poloviny. Po vyhlášení samostatnosti v roce 1991 byli zaměstnaní Rusové i obyvatelstvo ostatních národnostních menšin nuceno učit se a skládat zkoušky z Estonštiny a z historie země, což Evropská unie prohlásila za omezení práv neestonského obyvatelstva. Já osobně to považuji za jedině správné, přece pokud je estonština úředním jazykem, není možné, aby ve státní správě, státních podnicích, nebo v obchodech byli zaměstnáni lidé, kteří tento jazyk neovládají.
Stejně jsme na ulicích slyšeli téměř výhradně ruštinu. V první chvíli mě zarazilo, když jsme třeba míjeli mladý sympatický pár a ti dva spolu mluvili rusky. Ale je to logické a pochopitelné, že mladí Rusové, kteří sice ve škole a jinde používají estonštinu, doma a mezi sebou budou i nadále mluvit rusky. A to jim nikdo nemůže a ani nebude zakazovat.
Večer nás autobus odvezl do našeho hotelu – je to menší panelák na jednom zdejším sídlišti. Náš dvoulůžkový pokoj je docela příjemný, sprcha, WC, televize a hlavně pohodlné postele. Ale než jsme do nich zalehli, povečeřeli jsme v hotelové restauraci, Slávek zapečeného lososa, kterého si chválil. Já steak s pepřovou omáčkou, maso dost tuhé, ale snědla jsem všechno – jak jinak! Slávek jídlo zapil černým místním pivem, já bílým francouzským vínem. Pohoda!
Zítra odpoledne si projdeme Tallinn sami bez průvodce a na to se už těším. Nejen na pamětihodnosti, ale i na četné obchůdky s jantarem, které jsem při dnešní rychlé prohlídce ulicemi města zaznamenala.
Teď se mi ale oči klíží, není divu – vstávali jsme v půl třetí, cesta autobusem do Berlína, čekání na letišti, odlet do Tallinnu, prohlídka Tallinu – to všechno nám dalo zabrat.
26. 7. 2007 9,00 hod., autobus
Výborně jsme se vyspali, ráno jsme v hotelové jídelně posnídali formou švédského stolu, nabídka nebyla o nic horší, než v jakémkoliv běžném hotelu u nás v Čechách. Snídani máme v Tallinnu, v Rize i ve Vilniusu v ceně zájezdu. V půl deváté odjezd autobusem do národního parku Lahemaa.
Projíždíme okrajovou čtvrtí Tallinnu, kde míjíme patrové staré dřevěné domy a zanedlouho už se kolem nás rozkládá největší estonský národní park Lahemaa. Krajina je plochá, nikde žádný pahorek ani vršíček. Všude na rozlehlých loukách jakoby nějaký obr ledabyle rozházel bludné kameny – ve skutečnosti jsou to pozůstatky po činnosti kontinentálního ledovce. Lesy jsou listnaté, nebo borové a i tady v přírodní rezervaci jsou statky plně funkční, je jich zde prý několik desítek. Statky to nejsou nijak velké, dřevěné obytné budovy nám připomínaly skandinávskou architekturu, ovšem na rozdíl od pestré barevnosti skandinávských domů, tady jsou téměř všechna stavení natřena na zeleno. U každého statku je velký kámen - jak nám říkal náš průvodce, je to prý v této oblasti zvykem. Na tomto místě si dovolím jednu pošetilou otázku, která mě v prvním okamžiku napadla – to si lidé kdysi ty statky stavěli tam, kde se kámen zrovna vyskytoval, nebo ho snad ke stavení nějak dopravovali? Samozřejmě, první eventualita je vzhledem k velikosti kamenů správná.
Průvodce nás teď za jízdy seznamuje s historií barokního zámečku Palmse, který si v 18. století postavili na území dnešního přírodního parku Lahemaa dánští šlechtici von der Pahlen. Tato rodina obývala sídlo až do roku 1923, kdy poslední majitelka celé panství prodala státu a sama se přestěhovala do Tallinnu. Zámeček je zařízen dobovým nábytkem z Estonska, zachována je i bývalá kuchyně v podzemí, původní malby jsou obnoveny.
Teď ale už musím končit, přijíždíme na parkoviště kousek od zámečku, budeme vystupovat a já budu v psaní pokračovat zase až večer.
26. 7. 2007 22,10 hod., penzión v Tallinnu
Rekapituluji dnešní den a v myšlenkách se vracím zpátky do Palmse. Nově zrekonstruovaný zámeček je velice příjemné sídlo, kde by se v pohodě dalo bydlet i dnes. Obdivovali jsme prosluněné a dobově zařízené místnosti a z oken jsme vyhlíželi do parku na skleník, rybník s altánem, obnovený a opět funkční pivovar a další stavby a stavbičky. V podzemí jsme prošli původní kuchyní a ocitli jsme se ve vinném sklípku, kde ti rychlejší z naší skupiny už třímali v ruce plnou sklenku. Samozřejmě jsem neodolala a taky jsem si koupila a ochutnala místní červené víno. Bylo příjemně nakyslé,
Procházka přilehlým parkem byla ve vlídném slunečném počasí velice příjemná. V trávě pohozená lehátka lákala k ulehnutí, lavičky zvaly k usednutí – nic z toho nebylo zakázáno, veškerý zahradní nábytek byl návštěvníkům nabízen k volnému použití, zrovna tak jako bílé gloriety opatřené ochrannými sítěmi proti komárům – dnes se ovšem naštěstí komáři se nekonali. Včera po příletu do Tallinnu bylo větrno, zataženo a občas pršelo, dnes je polojasno a teplo tak akorát.
Později jsme se naším autobusem přesunuli zpět do Tallinnu a následovala společná prohlídka muzea umění v zámku Kadriorg, který sloužil jako letní rezidence Petra Velikého.
Na zámek z roku 1718 navazuje prezidentský palác postavený ve stejném slohu, ovšem až v roce 1938. Kolem zámku a dalších přilehlých budov jsme krásně udržovaným parkem se Slávkem došli procházkou na břeh zálivu k památníku připomínající katastrofu válečné lodi Rusalka z roku 1893. O život tam tenkrát přišlo 177 ruských námořníků a dodnes je památník navštěvován ruskými novomanželi, žijícími v Estonsku.
Prohlídka uměleckých děl z 16. až 19. století v bývalém carském sídle byla sice zajímavá, ale my se Slávkem bychom byli radši navštívili galerii estonského současného umění, která sídlí v budově přímo proti Kadriorgu. Dozvěděli jsme se o ní bohužel pozdě, když už celá naše skupina autobusem odjížděla směrem do centra Tallinu. Snad někdy příště…
Ve městě jsme měli celé odpoledne volno a každý si mohl jít, kam ho to táhlo nejvíc. V našem případě to byla katedrála svaté Marie, kde jsme včera obdivovali nádherné erby a náhrobky. A tak jsme i dnes nejprve vystoupali na vrch Toompea a znovu jsme navštívili tento nejstarší kostel v Estonsku s erby starých šlechtických rodů, kde jsme navíc dnes ještě objevili náhrobek švédského místodržícího Estonska Pontuse de la Gardie z roku 1585.
Na vrchu Toompea postavili na počátku 13. století Dánové první hrad, z kterého se ovšem do dneška nezachovalo nic. Je tu však možno vidět tři ze čtyř rohových věží hradu dalšího, postaveného řádem livonských rytířů, kterým Dánové v roce 1346 město prodali.
Když jsme si prohlédli shora město kolem dokola, začala jsem pokukovat po obchůdcích s jantarem. Slávka prohlížení výloh a obchodů nebaví, tak jsem se snažila držet se zpátky. Přesto se mi ale cestou z Horního města podařilo udělat si jakýs takýs přehled o cenách a kvalitě vystavených šperků. Jantar jsem donedávna považovala vysloveně za „profláknutý“ suvenýr z bývalého Sovětského svazu. A v téhle souvislosti jsem k němu získala v dobách minulých značně odmítavý vztah. Když jsme se chystali na zájezd do Pobaltí, ujasnila jsem si teprve, že jantar se netěží ani tak v Rusku, ale hlavně v Pobaltí. Velké naleziště je u litevské Klaipedy na dně moře. Když se nějaký kus jantaru uvolní, stoupá vzhůru, ale zastaví se asi v deseti metrech pod hladinou, odkud se prý dost obtížně loví. Tady ve starém Tallinnu jsem dnes viděla luxusní obchůdky s drahými jantarovými šperky, v některých z nich byl dokonce zakletý brouček, někde jsem četla, že tito živočichové jsou staří čtyřicet miliónů let, cena šperků s takovými nálezy tomu ovšem také odpovídá. Náš průvodce tvrdí, že nejvýhodnější je nakupovat jantary v Rize na trhu, tedy s případným nákupem počkám.
Nakonec našeho dnešního putování po Tallinnu jsme se ještě znovu prošli Dlouhou ulicí, lemovanou domy německých šlechticů a kupců z 15. století – od poloviny 14. století patřilo město dalších 200 let řádu německých rytířů a tato dvě století patřila v historii Tallinnu z hlediska obchodu a řemesel k nejúspěšnějším. Znovu jsme si prohlédli dům Černohlavců, středověké obytné domy „Tři sestry“ a Velkou pobřežní branou jsme prošli k bílému kříži, který připomíná zkázu trajektu Estonia, při níž v září 1994 zahynulo 852 osob.
Nedávno jsem v naší televizi viděla o Estonii dokument - byla to největší loď, s jakou Estonci kdy pluli a pro národ znamenala víc než jen loď, byla považována za symbol nově získané nezávislosti. Kapitán zřejmě neměl dost potřebných zkušeností s obrovským plavidlem a tak první plavba Estonie z Tallinnu do Stocholmu skončila tragicky.
Abychom ušetřili čas, v supermarketu jsme si se Slávkem koupili k večeři uzeniny, sýr, pečivo a chilské víno a odebrali jsme se k našemu autobusu. Ceny v obchodech i v restauracích jsou cca jednou tak drahé, než u nás.
Večer jsme se najedli rychle v pokoji a vyrazili jsme na procházku po nedaleké pláži, kde je rozeseto obrovské množství bludných kamenů, ty ostatně vyčnívají i z moře, všude kam až oko dohlédne. Je tady totiž velice mělko, jak dosvědčily dvě postarší dámy z našeho zájezdu, které se byly koupat. Přestože počasí je celkem příznivé, nás se Slávkem představa zaplavat si v studeném Baltu nezlákala.
Protože je tady dlouho vidět – jsme přece dost vysoko na severu – vraceli jsme se zpět k hotelu oklikou, nejprve divokým pobřežím, pak panelovým sídlištěm a navazující domkovou čtvrtí.
Některé paneláky jsou už zrekonstruované, větší část je ovšem zatím v méně či více omšelém stavu, jeden nižší činžák úplně vybydlený. Přesto v něm dole svítila televize, zřejmě tam dosud někdo bydlí.
Vilková čtvrť na nás působila příjemným dojmem, mne oslovily hlavně upravené zahrádky. Řada domků je nově opravená, úplně zanedbaný snad žádný. Celkový dojem asi jako u nás na Spořilově, ovšem bez řadové zástavby.
Celou cestu z pláže jsme si nesli tři malé bludné kameny do naší sbírky ve Vyskytné. Já jsem vzpomínala na Mimi, jak si asi v psím hotelu vede? Určitě je jí smutno, o tom jsem přesvědčena. Před Slávkem se o svých pocitech už raději nezmiňuji – řekl by, že jsem si to měla rozmyslet dříve, teď ať sobě i jemu nekazím dovolenou.
Ke spánku uléháme ve 23 hodin. Zítra nás čeká přesun do Lotyšska.
27. 7. 2007 9,00 hod., autobus
Ráno po snídani odjezd z Estonska směrem k Lotyšským hranicím. Nyní projíždíme úplným okrajem Tallinnu, míjíme staré i nové honosné vily a úhledné vilky, zděné nebo dřevěné.
Po výjezdu z města se podél silnice táhnou borové nebo listnaté lesy a louky, zástavba se vyskytuje jen velmi sporadicky. Všude bludné kameny. A taky bílí a černí čápi – na loukách všude kam oko pohlédne jich je plno!
Průvodce nám cestou doplňuje informace o estonštině, která je blízká finštině a obě patří do ugrofinské skupiny spolu s maďarštinou a některými jazyky na Sibiři. Estonci a Finové se prý vzájemně mezi sebou domluví, asi jako Češi s Poláky.
Ale my se přesouváme do Lotyšska, tak teď už něco k lotyštině. Ta patří, stejně jako litevština, mezi indoevropské jazyky. Zajímavé je, že v Lotyšsku zavedli při gramatické reformě spisovné řeči na počátku 20. století čárky a háčky po vzoru českého jazyka. A není divu, vždyť mezi lotyšskou a českou kulturou panovaly velice úzké vztahy už od 18. století a k jejich největšímu rozmachu došlo ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Lotyština se studuje na Karlově univerzitě dodnes.
Ve 12,00 hod. přejíždíme hranice s Lotyšskem a za chvíli už si kupujeme něco k jídlu v malé samoobsluze v městečku Salac.
Autobusem pokračujeme podél pláží Ryžského zálivu, ve dvě hodiny odpoledne stavíme u jedné z nich a obědváme bagety, které jsme si zakoupili ve městě Salac.
Počasí je příjemné, ale ne tak teplé, aby se naše výprava houfně vrhala do vln. Vlastně se nekoupe téměř nikdo, jen dvě sportovní dámy, které pokořily Balt už v Tallinnu, se opět brodí v moři po kolena a snaží se dosáhnout trochu větší hloubky. Za chvíli už vidíme jejich koupací čepice pohupovat se v dálce, takže je zřejmé, že jejich záměr zaplavat si i zde v Lotyšsku se zdařil.
A opět autobus a zanedlouho už projíždíme předměstím Rigy kolem pěkných domků, vil a vilek s upravenými zahradami, jejichž součástí je mnohde i kus lesa.
27. 7. 2007 22,00 hod., hotel v Rize
Z autobusu jsme vystoupili v centru Rigy na náměstí Lotyšských střelců, jemuž vévodí sousoší příslušníků lotyšského národního vojska, které už za první světové války bojovalo za nezávislost tehdy proti Německu. Za naším průvodcem jsme hned vyrazili na společnou prohlídku historické Vecrigy – Staré Rigy. Ovšem za malou chvíli se zatáhlo a v okamžiku nás zastihla bouřka s prudkým lijákem. Deštník jsme téměř všichni zapomněli v autobuse, naše výprava se roztrhala podle toho, kam se komu podařilo schovat. My se Slávkem jsme první útočiště našli pod velikým stromem, kde mě okamžitě štípla vosa, pak jsme přeběhli do obchodu se suvenýry a tam jsme se tlačili s ostatními promoklými lidmi u dveří.
Po dešti se naše skupina opět sjednotila a odebrali jsme se na prohlídku gotického kostela svatého Petra, o němž první zmínky jsou z počátku 13.století. Kostel prošel několika přestavbami a postupně sloužil jako kaple, dominikánský klášter, stáje i zbrojařské dílny. Barokní věž kostela je vysoká 123 metrů, pochází z roku 1660, ale později byla dvakrát postavena znovu - po úderu blesku v roce 1743 a po zničení Němci v roce 1941.
Na přilehlém náměstí Ratslaukums nás průvodce upozornil na dům Černohlavců, který byl postaven stejně jako ten v Tallinnu ve čtrnáctém století cechem svobodných obchodníků, tzv. Černých hlav podle černých baretů, které nosili na hlavě. Protože ale tady v Rize byl dům během druhé světové války poničen a následně v době sovětské vlády zcela srovnán se zemí, nebrali si místní architekti a úřady žádné servítky a po roce 1991 byl dům Černohlavců postaven kompletně znovu, rozumí se, že v původní gotické podobě.
Uprostřed náměstí, nedaleko domu Černohlavců stojí černá budova ne nepodobná krabici, která v blízkosti historických staveb vypadá trochu jako pěst na oko. V této budově sídlí Muzeum okupace Lotyšska, v němž je umístěna expozice trojí okupace Lotyšska, nejprve v roce 1940 Sověty, záhy na to Němci a poté opět SSSR, v jehož područí zůstala země až do roku 1991.
Dějiny Lotyšska plné teroru jsou zde doloženy historickými dokumenty, fotografiemi a dalšími exponáty. Nachází se tu i místnost zařízená jako ubikace v Gulagu na Sibiři, kde za sovětské éry skončilo obrovské množství Lotyšů. Lidé ve vězeních, pracovních táborech a vyhnanství si často museli vyrábět běžné předměty denní potřeby z toho, co bylo právě po ruce. Tyhle předměty ale i deníky, dopisy či kresby tvoří bezesporu jednu z nejpůsobivějších částí muzea.
Mně toto období lotyšské historie není vzdálené - před nedávnem jsem od Slávka dostala knihu „V plesových střevíčkách sibiřským sněhem“ od Sandry Kalniete, která se narodila dvěma lotyšským vyhnancům v roce 1952 v sibiřském Toguru. Paní Kalniete, která od roku 1957 žije opět v Rize, v předmluvě ke své autobiografické knize píše: „V Lotyšsku není rodiny, jež by neměla svůj příběh o Sibiři a o příbuzných, kteří se v jejích prostorách beze stopy ztratili.“ Není divu, že se tato velice šaramantní dáma stala spoluzakladatelkou Lidové fronty Lotyšska, hnutí, které se na přelomu 80. a 90. let zasadilo o obnovení lotyšské nezávislosti, později ministryní zahraničí Lotyšska a první lotyšskou eurokomisařkou.
Po obsazení Lotyšska Sovětským svazem následovala deportace, nebo vyhlazení téměř desetiny tehdejšího obyvatelstva. Další úbytek lotyšské populace byl ovlivněn rozsáhlou emigrací zejména inteligence do západoevropských zemí. Pokles Lotyšů byl pak v následujících letech sovětské nadvlády nahrazen obrovským přílivem imigrantů z jiných částí Sovětského svazu, především z Ruska. Není tedy divu, že lotyštinu jsme na ulicích téměř neslyšeli, převládala všudypřítomná ruština.
Samozřejmě jsme nevynechali ani prohlídku Rižského dómu, který je největším kostelem v Pobaltí. Založen byl v roce 1211 rižským biskupem Albrechtem, v následujících stoletích prošel několika přestavbami, následkem čehož tu jsou patrné různé architektonické slohy. Nejstarší částí dómu je křížová chodba, která spojuje katedrálu s klášterem.
Cestou k Rižskému hradu jsme minuli trojici středověkých domů, které se na rozdíl od Tří sester v Tallinnu jmenují Tři bratři. Každý z domů reprezentuje jiný stavební sloh od gotiky po baroko.
Hrad byl postaven německými rytíři v první polovině čtrnáctého století a v současnosti v něm sídlí prezident, stejně jako v meziválečném období. Kolem kostela sv. Jakuba jsme se dostali k budově lotyšského parlamentu, která se v 80. letech stala centrem boje za nezávislost Lotyšska.
Musím se přiznat, že středověká Riga mě oslovila o něco méně než historická část Tallinnu. Estonské hlavní město, respektive jeho starobylá část, je kompaktnější a tím se zdá být útulnější. Alespoň na nás se Slávkem to tak působilo.
Riga působí velkoměstštějším dojmem a co se mi na ní líbilo, to jsou velké, nádherně upravené parky obklopující staré město. V jednom z nich byl v letech 1931 až 1935 za všelidového finančního přispění postaven Pomník svobody a vlasti, který je národním symbolem, podobně jako u nás socha sv. Václava. Tady se konaly manifestace za nezávislost koncem 80. let minulého století. Na podstavci je nápis "Tévzemei un Brívíbai" (Vlasti a Svobodě), tři hvězdy nad hlavou ženské postavy symbolizují tři kraje Kurzemsko, Vidzemsko a Latgalsko, z nichž vzniklo Lotyšsko. Aby mohl být památník zachován i za sovětské éry, musel být ale přijat nový výklad a to, že socha představuje mohutnou Matku Rus a hvězdy tři její nová dítka - tři pobaltské republiky.
Před povelem k volnému programu nás průvodce ještě zavedl k Památníku pěti padlým Lotyšům, kteří zahynuli 20. 1. 1991 při obraně ministerstva vnitra proti sovětským oddílům. Památeční deska je zasazena v parku nedaleko Pomníku svobody.
Po rozchodu naší skupiny, v čase určeném pro samostatnou prohlídku města, jsem Slávka zatáhla zpátky do středověké ulice Skārņu, kterou lemují po obou stranách stánky s jantarem a já jsem se rozhodla, že tady už je to pravé místo, kde bych si něco hezkého mohla koupit. Ceny tady jsou samozřejmě lidovější, než v luxusních obchůdcích v Tallinnu a výběr velký; po dlouhém váhání jsem si vybrala přívěšek a náušnice z temně červeno – hnědého jantaru. Musím přiznat, že z toho mám radost.
Moje „nákupů chtivá“ dušička byla tedy uspokojena a pak už jsme se jen procházeli, nasávali atmosféru a zaměřili se na místní secesi – tu jsme nemohli pominout, vždyť o Rize se mluví jako o hlavním městě secese evropského severu, je to město s největší koncentrací secesních domů v Evropě, z nichž řadu postavil ruský architekt Michail Ejzenštejn a secesní Riga byla zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Když jsme si prohlédli secesní domy s nádhernými reliéfy, sochami, freskami a zdobenými balkóny, byl pomalu už čas vrátit se k Lotyšským střelcům a vyčkávat příjezd autobusu.
Na určeném místě zatím chyběl autobus, ale naši skupinu jsme našli lehce – obklopovala místního podomního obchodníka ruské národnosti, který se - jak se ukázalo později - honosil titulem Ing. a sebou vláčel cosi jako přenosnou malířskou paletu plnou šňůr s navlečenými jantary, které se snažil prodat účastníkům naší výpravy. Cena levná, dojem nevalný, šňůry na mne působily jako nenápadité šperky dob minulých. Já jsem si tedy nekoupila nic z nabízeného tovaru, ale několik žen od nás se nakonec nechalo nalákat, jak říkaly „pro babičku, pro tetičku, pro hodnou sousedku…“. Zkrátka, nekupte to za ty peníze.
Tím to ale nekončilo, protože překupník vytáhl další zboží, tentokrát sadu pohlednic Rigy, kterou prodával rovněž velice levně, dokonce za české koruny.
Jak se později ukázalo, náš průvodce se s oním chlapíkem znal již z předchozích návštěv Rigy. Říkal, že od něj a od dámy zpravující jeden z místních záchodků, má nejlepší informace o běžném životě v Lotyšsku. Obchodník s jantarem si tentokrát stěžoval, samozřejmě rusky, že řada Rusů, Bělorusů a Ukrajinců nevlastní dosud lotyšské státní občanství a lotyšské úřady prý nezajímá ani to, že se tito lidé v Lotyšsku již narodili. Pokud neprojdou značně náročným testem znalostí lotyšského jazyka a nesloží přísahu věrnosti lotyšskému státu, nemají na získání občanství nárok. Jazykový test údajně mohou opakovat jen dvakrát a pokud ani napotřetí neuspějí nemají už naději. Tyto skupiny lidí bez lotyšského občanství nemohou volit, nemohou pracovat ve státních úřadech a nemají zaručen bezvízový vstup do zemí EU. Já k tomu jen podotýkám: „Ať se snaží, přece se tu nebude věčně mluvit rusky!“
Autobus konečně přijel a odvezl nás do sportovního areálu na okraji Rigy, v jehož hotelu máme strávit tuto noc. Všichni jsme se těšili na večeři, ovšem čekala nás zrada. Restaurace dnes nevaří, nálada se ustálila po tomto sdělení na bodu mrazu.
Nakonec se ale díky profesionálnímu zásahu našeho průvodce vše v dobré obrátilo. Pustili nás do liduprázdné jídelny a tam se z ničehož nic objevila dívčina v nažehleném bílém úboru bez jediné poskvrnky, korunovaném vysokánskou kuchařskou čepicí nad širokým usměvavým obličejem a ta nám rusky nabídla několikeré menu, jehož základem byla vždy vajíčka. My se Slávkem jsme si dali vaječnou omeletu se žampiony a s vařeným bramborem, k tomu místní pivo a bylo nám dobře. Dívčinu, naši dobrotitelku, jsme si sami pro sebe nazvali „náša Máša“.
Jsme najedení, osprchovaní a zaléháme. Zítra spíme ve Vilniusu a pak už v autobuse cestou domů. Jak se má asi Mimi? Slávek se mi přiznal, že málem sám zaslzel, když si dnes ráno uvědomil, že Mimi nemá ponětí o tom, proč se ocitla ve vyhnanství a neví kdy a zda vůbec se někdy vrátí domů. Ale Mimi neboj, už se ti to krátí!
28. 7. 2007 8,30 hod., autobus
Odjíždíme z Rigy, počasí je slunečné a působí optimisticky. Po bouřce a slejváku, které nás zastihly včera v Rize není už dávno ani památky.
Slávek právě připomněl, že přesně touto dobou před třiceti lety jsme cestovali po Skandinávii. Takže po třiceti letech opět na severu!
Stále ještě projíždíme centrem Rigy, znovu vidíme prezidentský palác, kostely a pak už vyjíždíme z města a míříme směrem k zámku Rundale.
28. 7. 2007 12,30 hod., autobus
Na architektuře rozsáhle zrekonstruovaného barokního zámku Rundale je zřejmá inspirace francouzskými Versailles. Tady žila jako dítě kněžna Zaháňská, než ji osud zavál do Čech.
Prošli jsme řadou komnat s nádhernými stropy, včetně zrcadlové síně, jejíž okna vedou do francouzské zahrady. Podle rytin z osmnáctého století byla zahrada tehdy plná soch, fontán, pečlivě upravených květinových záhonů a okrasných keřů. Po znárodnění zahrada zplaněla a zchátrala, osvobození ji zastihlo zcela zanedbanou. Nyní nachází díky velkému úsilí místních zahradníků opět svou původní krásu.
Zahradou jsme se prošli v pěkném počasí s velkou chutí, se zájmem jsem obhlížela aranžmá letniček, trvalek a keřů a promýšlela při tom, co by se dalo využít i na mých chalupářských záhonech. Podnebí tu přece není o nic příznivější, než u nás na Vysočině, tak proč bych se nemohla inspirovat.
Teď už nás autobus unáší směrem na hranice s Litvou, žasneme nad poli plnými černých a bílých čápů a ani nás už příliš nepřekvapují komíny obsazené čapími hnízdy.
Ve 13 hodin bez problémů přejíždíme hranice nejmenší z pobaltských republik Lotyšska a za hodinu už stavíme na Litevské straně na parkovišti pod Horou křížů.
28. 7. 2007 15,00 hod., autobus
O Kryziu Kalas – Hoře křížů jsem v televizi viděla pořad už před nějakým časem. Takže jakous takous povědomost jsem o tomhle nejvýznamnějším poutním místě Litvy měla. Ovšem skutečnost předčila veškeré mé očekávání. Desetitisíce křížů i křížků ze všech možných materiálů pocházejí od návštěvníků z celého světa, některé bohatě vyřezávané, jiné jednoduché a protože místo na kopci už nestačí, jsou menší křížky spolu s růženci pověšené na těch větších a ty větší zase na těch úplně největších.
V centru toho všeho se týčí obrovská socha Krista, kterou při své návštěvě Hory křížů daroval v roce 1993 Litvě papež Jan
V době sovětské éry byly kříže několikrát spáleny, veškeré jejich pozůstatky srovnány se zemí a okolí kopce hlídáno, aby nikdo na posvátné místo nepronikl. Marně. Do rána se vždy na kopci zase křížek objevil, byl zlikvidován, do rána tam už byly kříže dva a tak se historie opakovala stále dokola.
Jak je zvykem na takovýchto místech, stala se dnes i Hora křížů předmětem komerce. Pod horou – ve skutečnosti nízkým kopcem, hora je to jen v očích obyvatel Pobaltí, zvyklých na naprostou rovinu – jsou natěsnány v úzkých uličkách stánky jeden vedle druhého, koupit tu můžete nejen náboženské předměty, ale i jantary všech možných velikostí a odstínů.
Já tento způsob obchodu za nic nepatřičného nepovažuji, vždyť například z naší Svaté Hory se vozily také památeční předměty - křížky a svatými obrázky počínaje a kýčovitě zdobenými hrnečky konče. Však také Slávkův tatínek Josef na Svaté Hoře zakoupil a následně daroval do vyskytenského kostela sošku sv. Josefa, která zdobí kostel dosud.
Také my se Slávkem jsme neváhali a v jednom ze stánků pod Horou křížů jsme koupili dva malé křížky – jeden jsme pověsili za celou naši rodinu k ostatním na hoře a druhý vezeme do Vyskytné na verandu, kde najde své místo mezi ostatními vzpomínkami z cest.
Ještě abych nezapomněla poznamenat – na prostranství pod kopcem se to jen hemžilo nastrojenými nevěstami, ženichy a jejich rovněž slavnostně oděnými příbuznými - ve svatební den je totiž v Litvě zvykem se na Hoře křížů pomodlit.
Litevcům vůbec římskokatolická církev pomáhala vydržet četná období nesvobody a útlaku. Kromě církve to byl taky místní folklor a dávné tradice a rituály, ty zůstaly v Litvě pevně zakořeněné po staletí až dodnes.
28. 7. 2007 22,10 hod., hotel ve Vilniusu
Před sedmou hodinou večer jsme dorazili do Vilniusu, následovala krátká prohlídka barokního katolického kostela sv. Petra a Pavla s nádhernou vnitřní štukatérskou výzdobou a zajímavým lustrem ve tvaru korábu a pak ubytování v hotelu Panorama. Společná prohlídka města nás čeká až zítra, ale protože hotel máme tentokrát přímo v centru naproti nádraží a počasí je slušné, využili jsme se Slávkem příznivých okolností k procházce. Po několika minutách chůze od místa našeho ubytování jsme dorazili do bývalého Židovského města, které patřilo před druhou světovou válkou k nejvýznamnějším na světě; označováno bylo jako Jeruzalém východu. Za války Němci téměř všechny Židy vyhladili, sovětská vláda v následujících letech zlikvidovala i jejich hřbitovy a náhrobky použila k vydláždění silnic. Německou okupaci přežila jen jediná synagoga a ta je nově opravená. Jinak nás Židovské město zklamalo svou zchátralostí, určitá malebnost mu však nechybí ani dnes.
Odsud to nebylo daleko do historického centra města, které je už z velké části zrekonstruované a na zbytku se intenzivně pracuje. Atmosféru jsme nasávali na Katedrálním náměstí a v přilehlých uličkách. A stálo to opravdu zato. Všude čilý ruch, plně obsazené kavárničky, vinárny, restaurace. Skupinky mladých lidí táhly ulicemi, dokonce jsme zahlédli i rozjásané dívčiny v uniformách zdravotních sester a to v nás vzbudilo dojem, že tady snad měli teprve maturity. Všudypřítomná oslavující mládež by tomu napovídala.
V dobrém rozmaru, který v nás utvrdila okolní atmosféra, jsme se kolem prezidentského paláce a kolem univerzity vrátili přes Židovské město do hotelu.
A teď už spát!
29. 7. 2007 13,00 hod., autobus
Ráno nás průvodce provedl po starém Vilniusu, o kterém tvrdí, že je rok od roku opravenější a krásnější. S cestovní kanceláří sem jezdí už deset let, takže to může posoudit. Však je staré město taky na seznamu památek UNESCO a to samo o sobě zavazuje.
Vilnius na mě působil svou atmosférou a spoustou kostelů podobným dojmem jako Praha. Možná je to taky tím, že kostely jsou tady převážně katolické, na rozdíl od většinou protestantského Lotyšska a Estonska.
V chrámu na Katedrálním náměstí se zrovna konala nedělní mše, proto jsme si ho prohlédli jen zvenku. Sochy sv. Heleny, sv. Stanislava a sv. Kazimíra na jejím štítě byly za sovětské nadvlády sundány a katedrála sloužila jako obrazárna.
Podobně, ale mnohem absurdněji, se sovětská moc zachovala k nejstaršímu baroknímu kostelu sv. Kazimíra, v němž zřídila Muzeum atheismu.
Od kostela sv. Anny postaveného z 33 druhů červených cihel jsme přešli ke komplexu gotického kostela a kláštera řádu sv. Bernarda, před nímž je socha Adama Mickievicze. Ten na místní univerzitě studoval. Ještě připomínka ke kostelu sv. Anny – Napoleonovi se tak líbil, že ho chtěl přemístit do Paříže.
Vilniuská univerzita je tvořena areálem několika výstavných budov vzájemně propojených nádvořími, k jedné budově přiléhá, jak jinak, zase kostel. A vedle se rozkládá prezidentský palác, který byl původně rezidencí generálních gubernátorů. Roku 1812 v něm bydlel Napoleon a po jeho vyhnání si zde zřídil hlavní stan maršál Kutuzov.
Už si nevzpomínám na úplně všechny kostely, které jsme tady viděli, ale za zaznamenání stojí, že jsme navštívili také ruský ortodoxní chrám Ducha Svatého, kde se zrovna konala svatba. Protože jsme nechtěli rušit svatebčany, kterými byl chrám přeplněný, neviděli jsme těla tří mučedníků ze 14. století, která prý zůstala v překvapivě zachovalém stavu a zdejší mniši je dokonce na Vánoce a na Velikonoce převlékají.
S průvodcem jsme ještě vystoupali na Gedeminasův hrad, odkud jsme shlédli celý Vilnius včetně protějšího vrchu, na kterém se týčí tři kříže na památku tří ze sedmi františkánských mnichů, kteří zde byli ukřižováni, zatímco čtyři zbývající byli vhozeni do řeky Vilnia. Je to ovšem pouze legenda, ale za sovětské éry byly kříže pro každý případ raději strženy a znovu byly vztyčeny až po roce 1991.
Na hradě nám dal průvodce povel k rozchodu a my jsme měli čas na prohlídku dle vlastního přání. Já a Slávek jsme zamířili opět do Židovského města, tentokrát ovšem z jiné strany, než včera večer. Potěšilo nás, že na tomto konci se už čile rekonstruuje a opravuje. Věřím, že za rok, za dva bude i Židovské město v plné parádě.
29. 7. 2007 13,00 hod., autobus
Litva je zemí jezer, nachází se jich tady přes 3000 a často jsou součástí národních parků. Dnes odpoledne jsme se autobusem přesunuli do jednoho z nich – národního parku Trakai. Autobus nás vysadil na parkovišti v městečku stejného jména, odkud jsme přes lávku zamířili na ostrov uprostřed jezera na prohlídku vodního hradu Trakai. Dnes je neděle a tady vře čilý turistický ruch, kromě litevců jsme zaznamenali taky značné množství cizinců.
Jako téměř všechny středověké stavby v Pobaltí, má i tento hrad souvislost s Řádem německých rytířů. Na obranu proti nim ho nechal vybudovat kníže Gediminas, sídlil zde také kníže Vytautas, který vedl polsko – litevská vojska v červenci roku 1410 v rozhodující bitvě u Grunwaldu proti křižákům. Zajímavé je, že právě v této bitvě údajně přišel o své první oko Jan Žižka z Trocnova.
Ovšem hrad už není původní, byl zcela zničen, ale jak je tady v Pobaltí běžným zvykem, na jeho ruinách byl v roce 1962 vystavěn hrad nový a to zcela ve své středověké podobě.
V jednotlivých sálech jsou vystaveny sbírky mincí, porcelánu, skla, nábytku, erbů a dalších památek připomínajících historii Litvy. Je to vlastně jakési jejich umělecko – průmyslové muzeum.
Břeh jezera je neprostupně pokryt stánky, rozumí se, že zase s jantarem. Turisté, hlavně cizinci přecházejí od jednoho prodejce k druhému a mohutně nakupují. Mně se líbilo zrcátko s víkem vykládaným jantarovými úlomky, ale nakonec jsem si ho nekoupila. Nemusím přece taky mít všechno.
Co jsme si ovšem nemohli nechat ujít, to bylo procházka městečkem, jehož hlavní dopravní tepna je lemována dřevěnými různě barevnými domky, které mi velice silně připomínaly jizerskohorské chalupy.
Dokonce i zahrádky před domky tady v Trakai mají takový nějaký horský ráz, včetně stejné květeny, na jakou jsme zvyklí z Jizerek.
Ovšem co je na těch domcích hlavně zajímavé – dodnes je obývají potomci netalmudistické židovské skupiny Karaimů, kteří se do Litvy dostali spolu s Tatary jako zajatci v souvislosti s tažením velkoknížete Vytautase k Černému moři. Kolem čtyř set karaimských rodin bylo odvlečeno do Trakai, kde později působili jako vojáci, obchodníci či tlumočníci. Během 19. století se Karaimové stěhovali z Trakai do větších měst, kromě Vilniusu také do Varšavy, Petrohradu a Moskvy.
Dnes jsou Karaimové v Litvě uznáváni jako národnostní skupina a patří v litevské společnosti většinou ke vzdělaným vrstvám. Romualdas Kozyrovičius, rovněž Karaim, působil donedávna jako velvyslanec v České republice. Centrem litevských Karaimů sice dnes už není Trakai, nýbrž Vilnius, ale v Trakai dodnes funguje nejznámější litevská karaimská synagoga, označovaná jako kenesa. Se Slávkem jsme se do ní zašli podívat, ovšem když jsme neměli drobné na příspěvek, o který nás přítomný „kostelník“ žádal, rychle jsme zase vycouvali.
V současné době prý žije v Litvě něco kolem 300 karajmů – mne na tom fascinuje, že jejich náboženství zakazuje sňatky mimo komunitu a pokud by se to zde opravdu dodržovalo, měla bych určité pochybnosti o jejich budoucnosti… Někde jsem se dočetla, že dříve litevští Karaimové často hledali své životní partnery daleko od domova, v Haliči, na Volyni a na Krymu. Jak je to s jejich sňatky dnes, to nevím.
Po prohlídce Trakai pokračujeme v cestě a psychicky se připravujeme na noc v autobuse. Alespoň za sebe mohu říct, že se té noci obávám. Zatím jsou moje chorá záda relativně v pohodě, taky na nich ovšem důsledně celou cestu pracuji – každé ráno jsem v hotelu cvičila a rozhýbávám se i v sedě v autobuse. Co bude po dnešní noci, to je ve hvězdách…
V 18,00 hod. přejíždíme do Polska na hranicích v Budzisku.
30. 7. 2007 6,50 hod., autobus
Tak jsme poznali, jaké je to ve spacím autobuse. Čekala jsem drama, ale nekonalo se. Asi v deset hodin večer autobus zastavil na parkovišti, naši dva hodní páni řidiči nás vyzvali k vystoupení a za 20 minut byly postele připraveny. Každá dvojice měla k dispozici docela pohodlné „letiště“, vždy jedna dvojice nahoře, druhá dole. My se Slávkem jsme spali dole a ačkoliv postel byla jen asi 160 cm dlouhá, vyspali jsme se v pohodě. I moje záda drží, jakoby se nic mimořádného nedělo. A už plánujeme na příští rok další cestu, což je důkazem našeho dobrého fyzického i duševního rozpoložení. Já bych moc ráda do Provance, tak uvidíme. Jen ještě, jak Mimi snášela ten psí hotel! To se už dnes dozvíme – stejně jsem na ni celou cestu vzpomínala a jsem přesvědčena, že Slávek taky.
Projíždíme Polskem směrem k našim hranicím, v 9 hodin ráno jsme v České republice. Poprchává a je zima. V Pobaltí sice občas sprchlo, ale stále bylo příjemné teplo, prostě přímořské podnebí.
Míjíme Náchod a řidič nás informuje, že z Tallinnu od letiště jsme s jejich autobusem dosud ujeli 1992 km, takže do Prahy to bude celkem přes 2000 km.
S putováním Pobaltím jsme se Slávkem spokojeni, průvodce byl fundovaný a organizačně zdatný, v autobuse bylo sice méně místa na nohy při sezení než je běžné, ale noční úprava zato stála, řidiči byli šikovní a příjemní. V zásadě - z mého pohledu není nic, co by se dalo zájezdu vytknout.
30. 7. 2007 22,30 hod., doma
V půl dvanácté v poledne náš autobus „přistál“ na Florenci, rozloučili jsme se s posádkou a s ostatními cestujícími a neprodleně jsme přesedli do našeho auta, které v pořádku parkovalo před Slávkovým podnikem. A hned do Nehvizd do psího hotelu pro Mimi.
Setkání bylo opravdu dojemné, Mimi měla úplně hysterickou reakci, skákala nám až do náruče, nesmírným tempem kolem nás obíhala, nadšeně blafala a přitom všem z ní chlupy lítaly na všechny strany - to všechno z toho rozčílení.
Ale je chvála bohu v pořádku, jen trochu pohublá, ale to bude tím, že je zvyklá jíst a pít ze svých mističek tehdy, když ona má chuť a ne v určitou dobu, tak říkajíc na povel. V hotelu asi než se uráčila, moc toho na ni nezbylo. Personál v hotelu je moc příjemný, na všech je vidět, že pejsky mají rádi, ale Mimi tam nebyla jediný psí mazlíček, kterého měli na starosti.
Doma se naše milá fenka hned vrhla ke svým miskám a musím říct, že vylizovala i mističku od čisté vody - aby byla takhle při chuti, to jsme u ní ještě nezažili.
Následovala společná procházka sídlištěm a ejhle! Mimi vrčí na pejsky, viditelně nestojí o žádné kontakty s nimi. Jakmile se některý z nich začne o ni zajímat, nejen že výhružně reaguje, ale dokonce proti jednomu navýsost přátelskému jezevčíkovi nepěkně „vyjela“. Je to vůbec náš přítulný, každého a vše okolo sebe milující pejsek?
Ale však mi si Mimi zase vykrmíme a určitě ji odnaučíme nepěkným způsobům, které si zřejmě osvojila v rámci boje o postavení ve smečce. Hlavně, že jsme všichni zase v pořádku doma!
Místo epilogu:
28. 11. 2007 Metropolitní expres č.231
Jedenačtyřicetiletý litevský rolník Saulius Marcinkevičius miluje svou vlast. Když se ji rozhodl opustit a spolu s přáteli vyrazil na zemědělský veletrh do Hannoveru, skončil jeho výlet neuvěřitelnou robinsonovskou odyseou.
Litevec se dokázal ztratit ještě na cestě na veletrh. Na odpočívadle u Lipska mu 13. listopadu ujel autobus a na problémy bylo zaděláno.
Rozhodl se vydat na strastiplnou pěší pouť zpět domů. Během cesty se Saulius Marcinkevičius živil jablky a vodou. Teprve na polské hranici potkal krajana – řidiče kamionu, který mu zbytek cesty domů usnadnil.
Rolník má prý nyní jasno. Do ciziny už ho nikdo nedostane.
To s námi je to jiné. My se už teď těšíme, kam nás vítr touhy a průvan v peněžence zavěje. Na sever do Finska, abychom dokončili cestu Pobaltím, či na jih za teplem, na jaře na Djerbu, na podzim někam poblíž na Krk, na západ do Normandie, nebo až do Irska i na východ se rádi podíváme, po Pětikostelí do Sedmihradska, nebo jen tak do Košic za Sándor Máraiem.
„Vždyť svět je to nejlepší místo k narození …“
Slávek
Obsah:
1.den Estonsko:
Brzy ráno odjezd z Prahy do Berlína, přelet z Berlína do Tallinnu. Ubytování v hotelu. Prohlídka historického jádra města - brána Víru, gotická radnice s náměstím a tržištěm, pravoslavná katedrála Alexandra Něvského. Nocleh v hotelu v Tallinnu.
2.den Estonsko:
Snídaně v hotelu. Výlet do jednoho z nejkrásnějších koutů pobaltské přírody Národního parku Lahemaarahvuspark na břehu Finského zálivu a návštěva carského paláce Kadriorg. Navečer Tallinn - dokončení prohlídky města - kostel sv. Olafa, domy Tři sestry, hradní věž, vrch Toompea (pohřební mohyla estonského hrdiny Kalevipoega). Nocleh v hotelu v Tallinnu.
3. den Lotyšsko:
Snídaně v hotelu. Přejezd do Rigy - prohlídka pamětihodností hlavního města Lotyšska - Rižský dóm, který je největším pobaltským kostelem, gotický kostel sv. Petra, historické domy Tři bratři, Švédská brána, hradby s Prašnou věží, Kočičí dům, hrad. Nocleh v hotelu v Rize.
Snídaně v hotelu. Přejezd do Rundále (Lotyšsko) – prohlídka honosného zámku, přejezd na jedno z nejvýznamnějších míst Litvy, „Horu křížů” u Šiauliai, s tisíci křížů přinesených poutníky z celého světa. Nocleh v hotelu ve Vilniusu.
5.den Litva:
Snídaně v hotelu. prohlídka Vilniusu - katedrála, barokní kostel sv. Petra a Pavla, Staré a Židovské město, Gediminasův hrad. Návštěva historického Národního parku Trakai se stejnojmenným hradem, sídlem litevských knížat. Odjezd do ČR, spánek v jedoucím buse.
Příjezd zpět do Prahy
Náhledy fotografií ze složky Pobaltí 2007
