Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úterý, slabě po deváté

10. 7. 2012

Autobus se proplétá stužkou mostů, podjezdů, vjezdů a výjezdů, sepnutou sponou tunelů. Proč jednou stoupáme prudce do kopce, abychom se vzápětí spouštěli opět dolů, nedovedu z paměti zasadit do plánu Funchalu. Přesto jsme za chvíli před botanickou zahradou, ale než se vrhneme mezi subtropické rostliny, prohlížíme si starou usedlost anglických obchodníků a vnímáme atmosféru Madeiry, jaká byla před staletími.

Po chodníku z čedičových oblázků umně sestavených do rozličných vzorů se vydáváme mezi květenu Madeiry i dalších subtropických oblastí. Před strelitzií nicolai si uvědomuji, jak pestrý je svět, který popisuje útržkovitě školní vzdělání, ale další kapitoly připisuje cestování. Strelitzia nicolai dorůstá tří metrů a kvete černě. I další rostliny lámou rekordy, zvláště ty, které známe z balkonových truhlíků či pokojových květníků, překonávají domácí zkušenost. Voskovky, muškáty jsou mi do pasu, salvie také a ještě kvetou modře a krotony vytváří houští, přes které nevidím na spodní terasu, kde kaktusy mi připomínají Alberta Vojtěch Friče, kterému pražská zima zničila celoživotní sbírku, kterou přivezl hlavně z Jižní Ameriky.

O subtropické květeně jsem se poučil moc, ale nebudu se pokoušet o její podrobnější popis, vůně bych asi nezvládl. Ty musí každý čichat sám.

Neměl bych ale zapomenut na voliéry plné papoušků. Zelení, zelení s rudými pírky na křídlech, modří, modrobílí, červení s modrým bříškem, všichni pokřikují, běhají hlavou dolů po drátěné stěně voliéry, zobáky se přidržují, když si nožičkou chtějí prohrábnout peří. Doma si budu muset počkat na stehlíky, než přiletí na krmítko, do té doby se mi bude stýskat.

Putování za květenou Madeiry pokračuje zahradou u rezidence pana prezidenta, ze které pokračujeme městskou zahradou ke Kolumbově soše a kapličce, nejstarší sakrální stavbě na ostrově. Pak už od sochy Jindřicha Mořeplavce kolem katedrály, jejíž význam není ve velikosti, míříme k městskému tržišti, jehož výstavná budova mi připomíná třicátá léta na Slovensku. Vítají nás opět květiny, tentokrát ve stáncích, za nimi zelenina a v prvním patře bezpočet stánků s kořením a ovocem, které ani neznáme. Ochotní stánkaři dávají ochutnat nám neznámé plody. Od zadního schodiště z vyhlídkové terasy se line nezaměnitelná vůně rybího tržiště. Scházíme mezi tuňáky, černé ryby, bílé ryby, červené ryby. Některou z nich si objednáme k večeři.

Na nábřeží se loučíme se zbytkem výpravy a vydáme se sami do starého města. Úzké uličky, úzké dveře pomalované podle fantazie svých uměleckých obyvatel. Žádné nejsou stejné a nesou punc originality svých uměleckých obyvatel.

Za chvíli však usedáme před dobrou restaurací a dáváme si lehčí oběd se sedmičkou vína a láhev vody. Nad Marceliným talířem se vznáší z malé šibeničky jehla s kostičkami masa proloženými vavřínem, u mne na talíři se choulí tři grilované dospělé sardinky. Oba si pochutnáváme. Marcela si chtěla dolít vodu, ale taková nepřístojnost jí nebyla dopřána. Číšník přiskočil, s omluvou jí vytrhl láhev z ruky a vodu nalil sám. Pak se uchýlil na své startovací místo a mně věnoval odsuzující pohled.

Čest mužů byla ale zachráněna.

 

Psycholog

Restaurace lemují obě strany ulice a přetékají do postraních uliček. Jedna se tváří irsky, před druhou mají papoušky, kteří se perou s holuby, když jim chtějí sezobat krmení, na dohled naší terasy mají u restaurace zase lodní zvon, ke kterému vybíhá zpocený kuchař a zvoní, že nemá pro koho vařit. My jsme ale nejlepší, my máme psychologa. Starší elegantní prošedivělý pán v dobře padnoucím obleku postává na chodníku před hotelem, na stolku má soudek s madeirským vínem a dostatek naleštěných skleniček. Na protějším chodníku rozkládá cosi jako dirigentský pultík, ale místo not je tam jídelní lístek. Představení může začít.

Protější chodník blíž k oceánu slouží nejen jako běžecká trať ale i jako promenáda, však se také naše čtvrť jmenuje Lido. Netrvá to dlouho a postarší dvojice se zastavuje u pultíku, ona v dlouhých rozevlátých šatech, tři šňůry korálů přehozeny kolem krku, další šňůra omotána kolem zápěstí, přezrálá beatnice, on v dlouhých šortkách, z košile s krátkými rukávy vykukují spálené ruce, čelo chrání kšilt, na nos se už stínu nedostalo, koloniální důstojník na penzi.

Náš muž se proplete mezi auty a diskrétně stojí opodál.

„Ano, to je jídelní lístek naší restaurace.“

„Vedete místní speciality?“

To je pokyn, aby přistoupil s úklonou blíž a zasekl udičku. Provádí dvojici jídelníčkem, následuje rozmáchlé gesto směrem k oceánu. Romantická dáma začíná být zvědavá.

„Počkejte, až si sednete na terasu, tady stromy brání ve výhledu.“

Všichni se otočili k hotelu.

„Mohu vás pozvat na aperitiv?“

Koloniální důstojník zahlédl soudek a sevřený šik skleniček. Je rozhodnuto, jde jim zavelet a za chvíli dvojice kráčí po schodech s plnými skleničkami vzhůru, kde se jich ujmou číšníci.

Představení se za chvíli opakuje podle osvědčeného scénáře. Rázný přechod ulice, auta počkají, zastavení krok od pultíku, s úklonou přistoupit blíž, společné čtení jídelníčku, rozmáchlé gesto k oceánu, otočka k hotelu, připoutání pozornosti k soudku, opatrné převedení přes ulici, to by chybělo, aby polapené hosty někdo přejel, cesta vzhůru s plnými skleničkami do náruče číšníků.

Některé představení se nedohraje do konce, to pak končí úklonou a gestem oběma rukama, které znamená, že je nám líto, o co host přichází.

Z terasy tipujeme, která dvojice bude ulovena, kdo jak se zachová. Po dvou dnech nám to docela jde. Jsme na výkony našeho psychologa hrdi.

 

Náhledy fotografií ze složky 3 úterý

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář