Marcela-Matějková-story

Zase se radím s mapou, konzultuji to s ochotným mužem z ochranky, který přijel zkontrolovat nedávno dostavěnou funkcionalistickou vilu. Jak se napojit na levádu dos Piornais však nevěděl. Vracíme se a hledáme hotel Garden a úzkou uličkou kolem něj pokračujeme do strmého kopce. Zbývá pár schůdků k další ulici, když konečně uvidíme betonové koryto levády, kterou proudí čistá voda a už jen pohled na ní osvěžuje.

Počkali jsme, až přejdou dvě ženy, zjevně místní, a po širší stěně koryta, dál od svahu, se vydáváme na cestu. Zídka je občas přerušena výpustí, kterou lze část vody pustit na sousední pozemek. Míjíme políčka banánů, místy nepořádek periferie, kam ještě výstavba Funchalu nezasáhla, nové vily střídmých tvarů, ostrůvky seskupených rodinných domků s udržovanou záplavou květů, stráň porostlou kvetoucím kaktusovým houštím. Místy se stružka schovává pod betonové desky, někdy překryté splavenou sopečnou zemí z prudké stráně, ale pořád je stezka schůdná. Přišli jsme k nové moderní silnici, ale ta levádu nezničila, respektuje ji a voda podtéká silnici tunelem, do kterého se vejde nejen kanálek levády, ale i poutník po jejím břehu. Krajina se mění, pod levádou je jen úzké políčko a pak stráň padá desítky metrů na úroveň moře. Nesmyslně se vtírá myšlenka, stačil by jeden chybný krok a odvinula by se scéna jak z akčního filmu, když hrdina padá do propasti, ale snad bych se stačil zachytit banánovníku. Proč ta představa, když po zídce levády se jde tak pohodlně a bezpečně.

Potkáváme místní dělníky, kteří si tudy zkracují cestu, bezdomovce, který si tu pere oblečení pomocí hladkého kamene, anglickou dámu, která sešla zahradou od svého domku, prošla vrátky a teď jde zpět k civilizaci, pošťáka, který má v ruce několik dopisů, které musí roznést do domečků kolem levády, ke kterým jiná cesta nevede.

Míjíme černou krávu, která leží mezi suchými banánovníky a pohozenými flaškami od piva, ale v uších má dvě plastové známky, jak tomu chce Unie, o kus dál mladý hnědavý býček bez známek si pochutnává na zbytcích zeleně ve spálené stráni.

Uhýbáme psíkovi, který běží neznámo odkud, neznámo kam a po pánečkovi se mu nestýská, kočky se povalují pod keři, aby unikly před sluníčkem, které nám spaluje zátylek a mně i pleš. Ještě jednu zákrutu, ve stínu se zastavujeme a vybíráme místo, kudy se vrátit k silnici do Funchalu, kterou vidíme hluboko pod sebou.

Scházíme po strmých schůdcích bez zábradlí, cesta se lomí, ještě pár schodů a jsme na ulici. Sluníčko nám nic neodpouští a začínáme hledat občerstvení. První s červenými židličkami, vypadalo povzbudivě, ale nemělo stín. Naproti jsem se chtěl vmísit mezi místní, stín měli perfektní, lahvová třetinka Coralu by osvěžila, ale bylo to jen na stojáka a po tří hodinové pouti podél levády se kromě spáleného zátylku ozývaly i nožičky.

Šli jsme dál a v zatáčce před mostem, kterým se dalo odbočit na silničku k oceánu, nás přivítala Beer garden. Místní pivo Coral bylo jednička, pijeme ho po třetinkách, aby nezteplalo, a dáváme si k němu hovězí a vepřové Picolo. Místní kočka nás nevtíravě ale vytrvale sleduje, dočkala se. Maci jí vybírá hranolky nepotřísněné omáčkou a za chvíli je bříško plné a kočka usíná.

I my bychom rádi zavřeli oči, a protože z restaurace je třída Monumental již za prvním zákrutem, procházíme za chvíli záplavou květin, které ji lemují. Cesta do našeho nedalekého hotelu uběhla rychle a oči zavřeme až tam.

Jazyky

Nad stolkem, u kterého s netbookem po večerech, když žena Marcela již spí, tak já s poslední sklenkou píši předchozí poznámky, nesvítí světlo. Ráno se svěřuji s problémem recepční, ta volá pokojskou, která si přivádí přítele. Výměna žárovky nepomohla, ale jsem ujištěn, že odpoledne bude vše v pořádku.

Jsem hrdý, jak jsem to vyřídil.

Marcela se usmívá: Když jsi opustil angličtinu, měla jsem pocit, že tvé španělštině docela rozumějí, němčinou ale moc nadšení nebyli, zato francouzštinou se rádi pobaví, ale proč jsi končil bulharštinou, to nechápu, ale tví Madeiřané ti rozumějí.