Marcela-Matějková-story

Psí počasí a psi v Provence

Dneska nás vzbudil prudký déšť, ostatně tak jako zatím každý den našeho květnového putování po Provence. Peter Mayle v „Provence od A do Z“ píše: „V Provence déšť doráží v krátkých, ne příliš častých, ale divokých přívalech, jako by ho bůh vyléval z obřích věder.“ Naštěstí to mohu potvrdit. Proč naštěstí, co je na dešti tak pozitivního, říkáte si určitě. V citátu z Mayla, je totiž důležité to slovo „krátkých“. Dalo by se říct, že máme štěstí v neštěstí – prší nám každý den, to je pravda, prší vydatně, to je taky fakt, ale za chvíli je vždycky po dešti. Jen do té doby, než začne znovu. Do autobusu sebou tedy kromě deštníků a pláštěnek bereme vždy dvoje boty. Kdo by taky chtěl poznávat kouzlo Provence v promočených botách.

Skutečně, zdá se, že déšť k nám bude i dnes milosrdný. Z hotelu Formule 1 jsme ještě vyšli za deště, když nasedáme do autobusu, je obří vědro pro tuto chvíli vylito do mrtě. Vesničku Bonnieux, nebo je to snad městečko? Průvodce Tomáš nazývá tahle horská místa se starými kamennými domy vesničkami, na mne působí spíš jako idylická městečka, ale ono je to vlastně jedno, podle počtu obyvatel se to dá stejně těžko posoudit, na trvalo tu totiž bydlí dneska už málokdo. Takže Bonnieux, rozkládající se v pohoří Luberon, kde jsme měli pěšky stoupat až na samý vrchol kopce ke kostelíku z 12. století a kochat se výhledem do kraje, jsme jen projeli. Městečko je totiž celé v husté mlze, výhled by se nekonal. Ale z Maroka dovezené pověstné cedry jsme při průjezdu úzkými uličkami přece jenom viděli, alespoň některé z nich.

Zastavujeme až u víc než dva tisíce let starého římského mostu Pont Julien, který byl ještě před třemi lety využíván pro motorová vozidla, teď už je most vyhrazen jen pro chodce. To mě opravdu fascinuje, že ten most to tak dlouho vydržel; stavěn byl bez malty, jen kámen na kámen a to Římané nemohli tušit, že přes řeku Calavon po něm jednou budou přejíždět jakési ocelové obludy.

Zastávku využívám nejprve, to ještě před obdivováním stavebních technik starých Římanů, k nalezení tichého koutku. Popošla jsem po zablácené venkovské cestě a zahučela do nejbližšího křoví, kde už řešila stejně akutní situaci jiná paní z našeho zájezdu.

„Musíme si pospíšit,“ promlouvá ke mně paní v podřepu, „támhle v dálce jde nějaký pán se psem.“ Zvládly jsme to a po cestě už se blížil pán ve vysokých holínkách, po boku na volno krásný lovecký pes.

„My máme doma tři psy, dva jsou u nás už dlouho, třetího jsme si přivezli vloni z Černé Hory z dovolené, tam na jihu se s pejskama zachází příšerně,“ navazuje řeč paní cestou zpět k římské památce. Jakmile šlo o psy, nemusela mě dvakrát přemlouvat k hovoru, slovo dalo slovo a dozvěděla jsem se celý smutný příběh potulné feny a jejích sedmi štěňat. Příběh to byl smutný, ale naštěstí s radostným koncem, všech sedm štěňat i jejich máma bylo zachráněno a převezeno od Jadranu do Čech.

Na zachráněné pejsky myslím ještě večer, když už osprchovaní popíjíme s manželem Slávkem místní růžové víno z vinice Coteaux d´ Aix en Provence, zakoupené v Nimes společně s rovněž místním, kozím sýrem Banon. A rozhoduji se: O těch psech z Černé Hory musím hned po příjezdu domů napsat nějaké povídání.

Sama mám zkušenosti s potulnými psy, ať už z Bulharska, Řecka nebo i z Kanárských ostrovů. Bývá mi jich líto, jak se snaží držet poblíž restaurací, kde jim, tu a tam, hosté něco od stolu hodí. Hladem tedy tihle pejsci snad netrpí. Ovšem misku s vodou jim nedá nikdo, to není jako u nás, kde ve většině hospod a restaurací na to už pamatují. Jiné je to na jihu - kdo z přímořských restauratérů by myslel na vodu pro potulné psy? Raději koukají se jich co nejrychleji zbavit, hlavně ať neotravují.

Zcela jinak je tomu, alespoň co mohu posoudit, tady ve Francii, konkrétně v Provence. Psů tady vidíme každý den spoustu. Vodí si je pánečci a paničky, ať už místní, nebo turisti, potulného psa jsem si nevšimla žádného. Většinou jsou čistokrevní, v horských městečkách u obchůdků se suvenýry a u restaurací se ale vyskytují i voříšci. Jak jinak, i tady v Provence určitě někdy postihne některou z fenek neplánované rodičovství. Ani tihle „vysokohorští“ voříšci nejsou bezprizorní, jednoznačně patří k tomu kterému obchodu, nebo k restauraci a zjevně jim nic nechybí.

Poslední myšlenka před usnutím patří dnes naší fence Jack Russell teriéra Mimi. Letos není v psím hotelu, ale u jedné hodné paní, kde se má určitě dobře. Stejně jako všude jinde, i tady ve Francii je tohle plemeno „malých velkých“ psů oblíbené. V Avignonu jsme potkali hned dva. Oba pánečci byli dle řeči Francouzi, jeden z nich měl Jacka hladkosrstého, hnědobílého, druhý krasavec byl bílý hrubosrsťák s jediným béžovým flekem na pravém oku, postavou opravdový kulturista. Dalšího Jacka si v Arles vedla elegantní panička, v jedné ruce pytlík s čerstvou bagetou, v druhé ruce cloumající se vodítko. A další tenhle pejsek, vybarvením k nerozeznání od Mimi, tentokrát ne Francouz, ale Belgičan, zuřivě štěkající na kočku před klášterem Sénaque a ještě další, tentokrát fenka, honící se za míčkem po pláži v Saint Maries de la Mer. Míček neaportuje zpět své paničce, sportovně vyhlížející dámě, nýbrž se s ní o něj chce přetahovat. Když chci fenku pohladit, okamžitě leží na zádech a nastavuje bříško, úplně stejně jako Mimi. Zvyky pejsků jsou nadnárodní.

Teď už mě ale doopravdy přemáhá spánek, kapky deště bubnují na okno, bůh už zřejmě zase stačil vědro naplnit a teď ho vylévá sem dolů, na květnovou Provence.