Marcela-Matějková-story

Zamýšlím se nad tím, kterou z řady osobních ztrát a zisků vybrat jako ztrátu pro mne do této doby největší a zisk pro mne nejdůležitější. Brzy mám jasno. Největší ztrátou pro mne byl jednoznačně nevydařený vztah mezi mnou a mou dcerou v jejím dětství a dospívání. A největší zisk? To je jasné. Jsou to naše vnoučata.

Mohu se tedy směle pustit do zadaného tématu eseje „Co mi život vzal a dal“.   

1)     Co mi vzal.

V prvním ročníku Vysoké školy ekonomické jsem začala chodit se svým spolužákem, po dvouleté známosti jsem přišla do jiného stavu a vzali jsme se. Naše dcera strávila své první tři roky, až do ukončení mých studií, u manželových rodičů na Českomoravské vysočině.

Za dcerou jsme pravidelně jezdili, toto období ale nebylo pro nikoho z nás jednoduché. Manželovi rodiče, kteří už byli v důchodu, se ve vnučce viděli, vzorně se o ni starali, ovšem jejich názory na výchovu se od mých značně lišily. Já jsem chtěla dceru vychovávat po svém, více ve sportovním duchu a s tím manželova rodina nesouhlasila. Zdálo se jim, že svou, podle jejich názoru, poněkud sparťanskou výchovou, své dceři ubližuji.

            Oporu při řešení tohoto, dá se říci generačního, problému jsem neměla ani ve svém manželovi. Ten sice souhlasil s mými názory na výchovu, ale svým rodičům tehdy ještě neuměl a ani nechtěl oponovat. Názor naše dítě nerozmazlovat, a namísto toho v něm pěstovat sportovního ducha, jsem neprosadila. Nakonec jsem rezignovala, vzdala jsem to a nechala rodičům ve výchově volnou ruku.

            Dceru jsme si vzali přes velký nesouhlas manželových rodičů k sobě do Prahy v jejích třech letech poté, co jsem dokončila vysokou školu. Po nástupu do školky se stala velice úzkostnou a po babičce se jí neustále stýskalo. Šťastná se jevila jedině tehdy, když mohla být se svými prarodiči. Ti nám koupili naše první auto, abychom k nim mohli jezdit každý víkend. Kromě toho dcera u nich trávila všechny prázdniny. Letní tábory zásadně odmítala, těšila se jen a jen na babičku a dědu. Pokud naše dcera onemocněla, okamžitě přijížděla babička, aby o ni v nemoci pečovala. Musím přiznat, že mi to vyhovovalo, protože jsem své zaměstnání v bance pojímala nad míru zodpovědně a kromě toho, brát si opakovaně volno na ošetřování dítěte neodpovídalo nekompromisním pracovním požadavkům mé nadřízené. Než bych riskovala konflikty s ní, nechala jsem naši nemocnou dceru na starost babičce.

Stalo se to, čeho jsem se obávala – pro naši dceru se stala na dlouhou dobu babička nejdůležitějším člověkem v životě a svým způsobem jím zůstala navždy. Od ní převzala své názory a životní postoje, zejména v empatickém vztahu ke svým vlastním dětem, a já jsem tomu ráda. Sama jsem totiž postupem let přišla na to, že moje tchýně měla v mnoha výchovných otázkách pravdu. Nakonec, vždyť to byla učitelka, která svou pedagogickou činnost provozovala téměř padesát let.

            Tím, že byla naše dcera první tři roky života vychovávána u prarodičů, narušil se náš vztah už od počátku. Napravil se až někdy kolem její maturity, kdy jsme o svých problémech konečně začaly být schopny navzájem komunikovat. Do té doby jsem, bohužel, pocity své dcery vnímala jen velice okrajově, daleko více jsem se obírala starostmi svými. Jinak řečeno, neuměla jsem si udělat pořádek sama v sobě, natož abych byla oporou své dceři.

            Situaci, která nastala v naší rodině, plně vystihuje názor psychologa Václava Mertina:

„Malé dítě potřebuje ke svému zdárnému vývoji bezpečné, známé prostředí s několika málo lidmi, kteří s ním tráví převažující díl času. Důležitá je citová vazba k pečujícím osobám, ke kterým může dítě při sebemenším problému utéct. Pro rodiče je důležité být s dítětem – pro lepší porozumění, pochopení, vcítění nestačí, že jsou s dítětem intenzivně o víkendu, nebo o prázdninách, ale je důležitá celá doba, kterou s dítětem tráví. Rodiče si někdy neuvědomují, že dětství uteče velmi rychle. Dítě má právo co nejvíc si užít rodiče, rodiče by si měli co nejvíc užít děti.“ 

Co mi tedy život vzal? Jednoznačně láskyplný vztah mezi mnou a mým jediným dítětem. Vzal mi ho ale doopravdy život? Nevzala jsem si ho vlastně sama svým vlastním rozhodnutím dát své dítě v útlém dětství do výchovy prarodičům? Dnes už jsem jednoznačně přesvědčena, že tomu tak je a nikomu bych něco podobného neradila.