Marcela-Matějková-story

• K SOCIÁLNÍM  VAZBÁM

   

Doc. PhDr. Soňa Hermochová, CSc., PhDr. Eva Drlíková, CSc.: Vzpomínky a hledání smyslu života:

            Člověk je osamělý, když skutečně, nebo ve svých představách nemá žádnou potřebu. Když se člověk cítí neatraktivně, pak tak působí i na své okolí. Lidé jsou spolu, protože mají potřebu si popovídat, sdělit své pocity, vyměnit to, po čem touží – za úsměv anekdotu, objetí za kompliment. Tato sociální směna lidi sbližuje, jak v mládí, tak ve stáří. Avšak pro starého člověka se stává tato možnost sociální směny mnohdy hrozbou, protože má pocit, že se stává neatraktivním, má dojem, že nemá co nabídnout anebo jemu není nic nabízeno.

            Pro seniora jsou velkou hrozbou dvě akutní krize, které zostřují hrozbu osamění: Je to úmrtí partnera a nemoc. Když tato skutečnost potká starého člověka, pak krize dosahuje větší hrozby a zpětný dopad je o to větší. Nejlepší pomoc proti osamocení je každodenní činnost, která nutně vytváří sociální kontakty.

            Člověk, který má své záliby a jistou sílu, dostává se do kontaktu s lidmi a tím je uchráněný před samotou. Tato zásada platí celý život, i když každý člověk má potřebu někdy být sám. Tento čas osamocení dokážeme zvládnout, aniž by nám to dělalo problémy. Ovšem, když samota se prodlužuje, tak se stává nebezpečnou. Pro život potřebujeme kolem sebe mít lidi. A navíc jim máme ze svého života co nabídnout. Naše zkušenosti mohou být pro jiné lidi i zajímavé i přitažlivé.

Vztah k původní rodině – sourozencům,  rodičům a dalším blízkým příbuzným

Čím jsme starší, tím více bychom si měli být vědomi toho, jak důležitou roli v životě člověka hraje rodina a snažit se dělat vše pro to, aby dobré vztahy se sourozenci, rodiči a dalšími blízkými příbuznými pokud možno přetrvaly, nebo byly znovu nastoleny. K dobré duševní pohodě je pro seniora zachování vyhovujících rodinných vztahů velmi důležité.

Co v neposlední řadě oceňuji na svém současném postavení důchodkyně? Mnohem více času mohu nyní věnovat své šestaosmdesátileté mamince, která je vdova a žije sama. Přestože je na svůj věk duševně velice čilá, pomoc občas potřebuje. Hlavně ale pociťuje pochopitelnou touhu si popovídat – dříve mi na nějaké delší rozprávění při plném pracovním nasazení čas opravdu nezbýval.

Maminka má zájem o vše kolem sebe, vždycky se zabývala historií a architekturou Prahy a to jí zůstalo dosud. Zvu ji často na zajímavé výstavy, nebo procházky, vloni jsem s ní navštívila v Národním muzeu výstavu „Republika“, pořádanou k 90. výročí vzniku Československa. Svět první Československé republiky byl na výstavě zachycen velice poutavě v plné šíři – nechybělo zobrazení domácího a zahraničního odboje včetně legionářů, ukázka prvorepublikového života ve městě s kavárnami, módními salóny, interiéry bytů rodin. Venkov byl zastoupen životem na statku, školou, sokolovnou, hospodou. Moje maminka znala důvěrně prostředí této doby jak ve městě, tak na venkově, výstava ji proto velice zaujala a vzbudila v ní vzpomínky krásné i smutné. Ty nejkrásnější u vystavených památek na sokolské hnutí, jehož byla nadšenou členkou. Ty smutné zejména při pohledu na vystavené originály Mnichovské dohody.

Po výstavě jsem všemi těmi emocemi značně unavenou maminku pozvala do kavárny a tam jsme si o zážitcích z krásné výstavy ještě podrobně popovídaly. Maminka vzpomínala na své dětství a mládí za první republiky, které pro ni bylo jedním z nejšťastnějších životních období. Jak už jsem říkala, své vzpomínky z této doby ostatně ve svých osmdesáti letech sepsala a všichni v rodině si téhle milé knížečky moc považujeme (Dagmar Smetanová: Paměti a vzpomínky, rodinné vydání 2004).

Vztah k dětem a vnoučatům

Já osobně si pochvaluji, že po odchodu do důchodu se mohu více věnovat svému devítiletému vnukovi a šestileté vnučce. Nechybím na žádné jejich besídce, nebo vystoupení, která se většinou konají v brzkých odpoledních hodinách, tedy v čase, kdy jsem dříve ještě byla vázána pracovními povinnostmi v zaměstnání.

O letních prázdninách jsou obě děti u mě měsíc i déle. Spokojeni jsme všichni – děti, já i dcera, která by si ztěží mohla ve svém zaměstnání brát náhradní volno nad rozsah své zákonné dovolené. Po pravdě řečeno, více porozumění vnímám nyní vůči svým vnoučatům, než kdysi ke své dceři.

Vzhledem k tomu, že rodina naší dcery se v létě přestěhovala do nového bytu nedaleko od nás, těším se z toho, že je všechny mám nyní blíž, než předtím. Myslím, že to je nejlepší eventualita soužití mladé rodiny a prarodičů. Jsme blízko sebe, ale zase ne tak, abychom si navzájem překáželi a viděli si takzvaně „pod pokličku“. Pokud je zájem, ráda vypomůžu při nemoci dětí, s odvedením do hudební školy, do zájmových kroužků či s večerním pohlídáním.

To ovšem neznamená, že propaguji pouze tzv. „hlídání dětí“. Senior by neměl suplovat rodiče a neměl by se jim násilně míchat do výchovy. Také by se neměl nechat zneužívat tak, aby hlídání vnoučat bylo povinností za všech okolností. Za své děti jsou jednoznačně zodpovědní jejich rodiče! Senior i vnuk musí mít ze společných akcí radost a čas společně strávený by měl být využit příjemně a to pro obě strany. Důležité ve vztahu k vnoučatům je volit aktivity, které přinesou potěšení jak vnoučatům, tak babičce či dědečkovi.

Vztah k přátelům

Jedna z častých obav souvisejících s odchodem do důchodu se týká osamělosti. Nebudu mít kontakt s kolegy ze zaměstnání a s dalšími lidmi z profesních kruhů. Čím tento deficit nahradím, ptáme se sami sebe.

Naštěstí mohu konstatovat, že já osamělostí naprosto netrpím, naopak. S bývalými  kolegy jsem zůstala v kontaktu, scházíme se pravidelně dvakrát ročně v kavárně Slávie. V mezidobí si píšeme alespoň krátké zprávy prostřednictvím e-mailu. Tak jsem průběžně informována o dění a všech novinkách na svém bývalém pracovišti. Moji kolegové jsou stejně jako ostatní mí přátelé a kamarádi věrnými čtenáři mých literárních pokusů.

Začala jsem iniciovat schůzky s přáteli z dřívějška, s nimiž jsme se z různých důvodů neviděli mnohdy několik let. Tahle zajímavá setkávání se velice vžila, jsou kvitována  účastníky s nadšením a stala se už tradicí.

Kromě toho jsem získala nové přátele a kamarády, ať už na přednáškách na univerzitě, na józe, v Klubu autorů Jižního Města, či na jazykových kurzech.

Mimo okruh svých přátel potkávám při svých seniorských aktivitách řadu velice pozoruhodných lidí.

V poslední době to byla paní Jindra Jarošová, historička, redaktorka Českého rozhlasu a autorka řady knih o zajímavých osobnostech naší historie. Tato vzdělaná paní, která je mimochodem také již v seniorském věku, navštívila jedno z našich sezení Klubu autorů Jižního Města. Vyprávěla o začátcích své kariéry i o svém dalším profesním vývoji a nebylo možno, než obdivovat její nadání, pracovitost a cílevědomost. Mě osobně kromě toho okouzlila svým šarmem, kultivovaným projevem a nevšedním vypravěčským talentem. Potěšilo mne, že stejným dojmem Jindra Jarošová zapůsobila i na mé kolegy z klubu, kteří většinou mají do seniorského věku ještě hodně daleko. Potvrdilo se, že i mnohý ze seniorů může být pro mladší generaci nejen vzorem, ale i okouzlujícím společníkem. A to je pro mne coby seniora povzbuzující poznání.

Další velice zajímavé setkání jsem zažila při besedě v Městské knihovně a to rovněž s dámou už seniorského věku, s dabingovou režisérkou, psycholožkou, překladatelkou, cestovatelkou a spisovatelkou paní Olgou Walló. Paní Walló mě velice zaujala svou činorodostí, živým projevem a kouzlem osobnosti. Ačkoliv překonala psychické problémy a následně vážné onemocnění rakovinou, působí velice optimistickým dojmem. Četla jsem téměř všechny její knihy, nejvíc mě zaujala trilogie Věže svatého Ducha, což je rodinná sága jejích předků.