Druhá polovina září 1964
Dneska přišla naše třídní na hodinu matematiky a oznámila nám, že náš spolužák Milan Šimeček je mrtvý. Nejen on, ale i jeho otec. Přišli o život ve Vysokých Tatrách při horolezeckém výstupu. Třídní nás vyzvala, abychom povstali a drželi jsme pak za Milana minutu ticha. Mně přitom šel mráz po zádech. Se smrtí jsem se zatím nesetkala. Bojím se, že až mi umře někdo blízký, třeba bába, že nebudu dostatečně nešťastná. Přitom ji mám tak ráda!
Pohřeb byl moc smutný. My, všichni spolužáci, jsme měli na sobě bílé košile a černé sukně, nebo kalhoty. Na pódiu stály dvě rakve, bílá a černá. Teprve teď mi dochází, že Milan už nikdy nebude sedět ve druhé lavici u okna. Z pohřbu už jsme nešli do školy, tak jsem šla s Evou k nim domů. Bavily jsme se o smrti, Eva mi půjčila Tři kamarády od Ericha Maria Remarque.
Večer začínám v posteli Tři kamarády číst. Je to ve slovenštině, ale vůbec mi to nevadí, čtu až do jedné v noci. Pak nemůžu usnout, to se mi stává často. Zítra nebudu ve škole za nic stát, ach jo.
Komentáře
Přehled komentářů
Milan s námi chodil celý rok a o prázdninách mezi prvákem a druhákem jel s tátou do Tater. Byl jsem asi poslední ze třídy, kdo ho viděl živého - potkali jsme se v Nízkých Tatrách na Chopku. Říkal, že budou s tátou přejíždět do Vysokých Tater a pak že za námi přijede na chmel, ale tam jsme ho už bohužel nedočkali. Říkalo se tehdy, že se brácha vydal Milana s tátou hledat do Tater a že našel jen jejich prázdný stan. Ani horská služba nebyla moc úspěšná a našli je snad až po 2 měsících, takž pohřeb byl snad až na konci října či na začátku listopadu. Na pohřbu jsem za třídu četl vzpomínku na něj - sice jsem si nějaký text připravil, ale vůbec se mi nelíbil - nevěděl jsem, jak do toho. Naštěstí mi ve škole mnohem lepší text dal někdo z holek, takže jsem ho přečetl, i když bez zajíknutí to nebylo.
Na symbolickém cintoríně u Popradského plesa mají oba tabulku, v seznamu obětí v roce 1965 je zápis JURr. Jiří Šimeček a syn Šimeček.
Milan
(Petr Urban, 10. 6. 2017 20:47)