Červen 1965
Červen 1965
Vrátili jsme se z brigády v Nečichách u Loun, kde jsme byli se školou jednotit řepu. Moc se mi tam nechtělo, ale nakonec to bylo hrozně fajn, i když to mohlo skončit špatně. Dvojkou z chování? Nebo ještě hůř?!
Bylo to tak. Do Nečich nás přijela obrovská horda, protože tam byla nejen naše třída, ale taky z druhého ročníku třída 2.A a obě třídní učitelky, takže s námi naše Alů a s druhákama chemikářka Markéta.
Spali jsme holky zvlášť a kluci zvlášť v nějakých bývalých slepičárnách. Byly tam palandy, na nich šedivé deky, které strašně kousaly a malé polštářky, nic jiného. V každé slepičárně byla jedna sprcha a jeden záchod. Alespoň myslím, že u kluků to vypadalo stejně. První dva dny jsme se my holky za slepičárnou opalovaly. Nikdo nám totiž nezadal žádnou práci. Teprve od třetího dne nás jézedáci nahnali na pole, kde vyrůstaly malé rostlinky řepy a my jsme ty rostlinky měli jednotit, aby měly víc místa na zesílení. My s Evou jsme měly řádky vedle sebe, Evě to šlo rychle, mně pomaleji, takže Eva vždycky na konci svého řádku šla proti mně, abychom skončily stejně. No a hned ten třetí den našeho pobytu se najednou v řádcích vedle nás s Evou objevili Tonda a Pavel z 2.A. Tonda to od začátku školy na Evu bere, to je každému jasné. Pavla jsem znala jen z chodby, nikdy jsem s ním nemluvila, až teď. Dělali si z nás srandu, soutěžili s námi, kdo bude první na konci řádku a tak všelijak na sebe upozorňovali. Ukázalo se, že je s nima fakt legrace a při obědě na mezi, kam nám přivezli družstevnice na traktoru oběd, si kluci k nám sedli. Další den to pokračovalo, zase se Tonda a Pavel od nás nehnuli až do večerky a ta byla v devět hodin. Kluci ale vymysleli, abychom s Evou tak v deset, až bude úplná tma, vylezly z okna, že se pak s nimi půjdeme projít. Opravdu jsme to tak s Evou udělaly, kluci na nás čekali na konci vesnice a bylo to moc fajn. Na nebi bylo plno hvězd, kluci nám ukázali Malý a Velký vůz a já myslím, že si ta souhvězdí budu pamatovat už navždycky.
Dovnitř do slepičárny jsme vlezly oknem až po půlnoci, všechny holky spaly a nikdo nic nevěděl. Druhou noc jsme to udělaly stejně, kluci na nás počkali v deset, sedli jsme si na takovou malou skálu za vsí a povídali jsme si. Bylo nám krásně, jen jsme litovali, že zítra už jedeme domů.
Když jsme ale vlezly s Evou oknem dovnitř, tentokrát až v jednu v noci, byly holky vzhůru a Jana H. nám důležitě hlásila, že tady byla Alů, hledala nás a máme se u ní hlásit, až přijdeme. Tak jsme šly a hrozně jsme se bály. Alů a Markéta spaly v odděleném kamrlíku v klukovské slepičárně, tam jsme zaťukaly, dveře nám otevřela Markéta a my s Evou jsme užasly. Uvnitř seděli kluci a s třídními se tam bavili. Markéta si na ně totiž počkala venku a hned je odchytila. Všichni čtyři jsme měli velké štěstí, že Pavel a Tonda byli nejlepší na matiku z celé školy, měla je na ni Alů a kluci vyhrávali všechny olympiády, Pavel dokonce letos celostátní. My s Evou jsme viděly, že jsme z nejhoršího venku, jen jsme účám potvrdily, že jsme si s klukama venku jen povídaly a Alů nás poslala spát. Druhý den ve vlaku se Alů i Markéta tvářily jakoby nic a Tonda s Pavlem nám ve vlaku drželi místo v kupé. Říkali, že je to v pohodě, že učitelky to vzaly s nadhledem.
