Marcela-Matějková-story

Polovina září 1965

V sobotu a v neděli se konal Pochod 100 km za 24 hodin Krušnohořím. Pavel s Tondou mě a Evu T. přemluvili, abychom se taky přihlásily. Tyhle pochody se prý už konají v Holandsku, Francii, Belgii a ve Švýcarsku, no a u nás se to začíná rozbíhat taky. Alespoň to psali v časopise Turista. Naši mě nechtěli pustit, táta říkal, že na to nemám vhodné boty, a že to nemůžu bez průpravy ujít. Do toho se vložila Danda s tím, že jestli půjdu já, že ona chce jít taky. Nakonec nám to tedy oběma dovolili, ale Danda musela fixlovat a v přihlášce si přidat dva roky, protože oficiálně je možné přihlásit se až od šestnácti let a Dandě bylo teprve čtrnáct.

Všichni účastníci vyrazili společně odpoledne v pět hodin od Pionýrského domu, šli jsme podle písemných pokynů a hlásili jsme se na jednotlivých stanovištích, kde nám dávali razítka. To abychom nefixlovali a nezkracovali si to. Nakonec se k nám přidala i Eva Petrová, takže jsme šly společně my čtyři holky. Tonda s Pavlem nás předběhli už v prvním velkém stoupáku.Setkaly jsme se s nimi až v neděli odpoledne před Pionýrským domem, kde na nás na lavičce čekali, jak jsme se předem domluvili.

Eva Petrová a Danda to vzdaly na padesátém kilometru. Tam v jedné chatě organizátoři podávali čaj, a kdo nemohl dál, mohl tam zůstat do rána a pak je společně odváželi do Ústí autem. Eva Petrová a Danda zůstaly v té chatě, my s Evou T. jsme tam asi tři hodiny na palandě spaly a pak jsme se vydaly dál. Nebýt Evy, nedošla bych těch 100 kiláků taky. Byl to fakt záhul, ale když se rozednilo, šlo to už líp. Nejhorší to bylo v noci. Nohy mám úplně servané, do školy asi zítra půjdu v bačkorách. Ovšem Danda na tom není o moc líp, máma nám oběma nohy vydesinfikovala a zalepila a táta nakonec uznal, že jsme obě dobré.