(9) Boží tělo
Další katolická slavnost po velikonocích bývalo Boží tělo. To byl svátek pohyblivý, držel se obvykle ve čtvrtek ke konci května, kdy bylo už všude plno kvítí a vůně. Šel zase průvod obcí kolem kostela jako při vzkříšení, ale na některých místech byl upraven oltář a bylo tam zastavení s modlením. Před panem farářem jsme šly zase my děti, ale tentokrát oblečené jako družičky ve světlých šatičkách s věnečkem na hlavě a v ruce košíček s květinami. Tyto květiny jsme pomalu rozhazovaly po zemi a proto zde bylo tolik vůně, ke které přibyla ještě vůně z kadidla. Chlapečkové ovšem také kráčeli v průvodu, ale byli jenom svátečně oblečeni, ale to kvítí, to nechali na starost děvčatům.
Pak už přicházelo léto a s ním vytoužené prázdniny. O prázdninách jsem chodila s maminkou, nebo se širší společností k Berounce se koupat – měli jsme u řeky pronajmutý kousek pozemku, na kterém stála dřevěná bouda. Ta byla tak malá, že se tam nedalo spát, ale bylo možno se tam převléci do plavek, a hlavně tam byla lehátka, stolky, židličky apod. Když pak začalo neočekávaně pršet, měli jsme se kam schovat. Pokud šel s námi také dědeček Holub, tak to jsme šli spíš do lesa na houby, anebo za krásných letních teplých večerů jsme všichni sedávali na zahradě, ale před dnešní starou kuchyní, tedy ne na terase nad ulicí, jako sedáváme dnes. Ta zahrada byla mnohem krásněji upravená než dnes, protože tam denně docházel zahradník - bylo to tam jak v parku. A zase ta krásná vůně z růží, karafiátů, rezedy a podobně.
Na prázdniny mám také jednu vzpomínku, jak jsme šly, Maruška Sujetenková a já z procházky od řeky po silnici, od přívozu k návsi a cestou jsme uviděly na zemi šedou kouli asi tak velkou, jako je kopací míč. A rozhodně nás nenapadlo nic lepšího, než do té koule kopnout. A ono to bylo vosí hnízdo. Vosy se na nás vrhly i do vlasů a štípaly a štípaly. Rychle jsme utíkaly domů, kde jsme čekaly záchranu. U nás byla právě paní Andrdlová, protože se žehlilo prádlo.
Paní Andrdlová a babička mě ihned začaly ošetřovat a babička při tom lamentovala: „Bože můj, kdy už bude konec těch prázdnin, aby už skončilo to tvoje věčné zlobení?“ a paní Andrdlová mi domlouvala: „Dádinko, vona nesmí babičku pořád zlobit“ – ale prázdniny už byly opravdu skoro u konce a se začátkem školního roku přicházel podzim a s podzimem přicházelo období posvíceních.
