Marcela-Matějková-story

2 * Cerekvice nad Loučnou

V průběhu studia museli tehdy studenti projít povinnou praxí. Táta ji absolvoval v cukrovaru v Cerekvici nad Loučnou, vystavěném v letech 1873 až 1875 jako akciový rolnický cukrovar. V době tátova nástupu byl samozřejmě cukrovar už znárodněný, ale řada starých odborníků tu ještě z předchozí doby zůstala. Táta vždycky dělal všechno s plným nasazením a tak tomu bylo také zde. Pan inženýr Vlček, zkušený cukrovarník, který ho zaučoval, s ním byl spokojený a když táta po ukončení studia projevil zájem opustit Prahu a jít pracovat do některého venkovského cukrovaru, v Cerekvici ho bez problému přijali do trvalého pracovního poměru, pro začátek do funkce chemika, později hlavního chemika a nakonec hlavního inženýra.

Na jaře 1953 se celá naše rodina, tj. táta, máma, já a Danda přistěhovala do Cerekvice, přímo do areálu cukrovaru. Stálí zaměstnanci většinou bydleli v některém z obytných domů ve dvoře, jenom několik málo cukrovarnických rodin mělo byty v malých vilkách při hlavní silnici do vesnice.

Cerekvice nad Loučnou je zemědělská obec ležící při silnici mezi Vysokým Mýtem a Litomyšlí. Jediným tehdejším průmyslovým podnikem byl právě cukrovar, který byl vzdálený kilometr od vesnice. Kolik obyvatel měla obec tehdy, to nevím, ale nyní má více než 800 obyvatel. Je v ní kostel svatého Václava, kde jsem byla 16. června roku 1957 u prvního svatého přijímání. Před přijímáním jsem byla u svaté zpovědi, z které se mi zachovaly vzpomínky na velké starosti spojené s tím, zda jsem nějaký hřích vědomě či nevědomě nezamlčela. Naše rodina v Cerekvici bydlela v třípokojovém bytě v přízemí domu stojícího přímo u vrátnice do cukrovaru. V našem domě byly čtyři byty. Další byty byly ve velkém žlutém domě stojícím nedaleko od nás. Zde byly  kromě bytů také kanceláře cukrovaru a ordinace závodního lékaře. Z luxusního bytu v prvním patře žlutého domu, který v době našeho přistěhování do cukrovaru ještě obýval původní tj. nedělnický ředitel cukrovaru, vedlo schodiště do parku, který původně k bytu patřil. V naší době byl park již volně přístupný a značně zarostlý a zpustlý. To ovšem vůbec nevadilo nám cukrovarským dětem a v parku jsme si rády hrály. Pod přerostlými keři tam na jaře kvetly fialky, které mám od té doby moc ráda.

V našem bytě bylo topení na uhlí, uhlím se ohřívala i voda v kotli v koupelně, jejíž součástí bylo WC. V koupelně se topilo jen někdy, nás děti koupal většinou táta a zpíval nám přitom písničku Plavala husička po Dunaji. Jindy se dala plechová vana do kuchyně a táta nás koupal tam.

Byt si dobře vybavuji, přestože jsem ho viděla naposledy téměř před padesáti lety. Zvenku se vešlo do předsíně, z ní napravo byla kuchyň, za ní obývací pokoj. Z předsíně vedly dále dveře do ložnice a do dětského pokoje. Úplně na konci chodby vlevo byla koupelna. V kuchyni, kterou jsme nejvíce obývali, byla kachlová kamna na uhlí s pečící troubou. Doufám, že si to pamatuji dobře, ale v těchto kamnech se nejen topilo, ale i se na nich vařilo a peklo. V obývacím pokoji se časem udělala v podlaze houba, takže jsme ho nějakou dobu nemohli obývat. Byl v něm starý hnědý nábytek, snad ze Všenor a červená sametová křesílka, myslím, že po tetě Šulcové. Po tetě Šulcové byl také starožitný kávový servis, který byl tehdy jediným kávovým servisem v naší rodině a používal se vždy, když k nám přišla nějaká návštěva. Vzpomínky na obývací pokoj se mi pojí rovněž s humrovými chlebíčky, které máma dělala pro většinu návštěv a jedly se právě v obývacím pokoji. Další moje vzpomínka na obývací pokoj je také příjemná. Byla jsem sama s mámou doma, seděly jsme spolu v obývacím pokoji, máma něco zašívala a poslouchaly jsme rádio. Najednou začali hrát nějakou náladovou hudbu a máma vzpomínala, že taková hudba se hraje v kavárnách a vinárnách k tanci. Myslím si, že jí bylo asi přece jenom trochu líto, že odešli s tátou z Prahy, kde zanechali přátele z mládí i dřívější společenský život.       

Další věc, která mi utkvěla v paměti z našeho bytu, byly vysoké, gumové holínky, které stály hned v předsíni za dveřmi. Do nich jsme dávali s Dandou a později i s mladším bratrem Martinem kaštany spadlé vždy na podzim z velkého stromu, který rostl přímo před vjezdem do brány cukrovarského dvora.

S tímto stromem je spojená tragická událost, kterou mi připomněla nedávno máma. Do kaštanu narazilo osobní auto, jedoucí po hlavní silnici směrem na Vysoké Mýto. Vrátný z cukrovaru zavolal sanitku k vážně zraněným lidem z auta a také naši mámu, která v době kampaně pracovala jako chemička v cukrovaru a měla povinnost poskytovat  první pomoc při případných úrazech. V případě vzpomínaného karambolu auta požadovala osádka sanitky, aby se zraněnými jela do nemocnice i máma. Ta tedy jela vzadu v sanitce sama spolu se zraněnými a cestou jeden z nich zemřel.          

V souvislosti s touto smutnou příhodou musím připomenout, že tehdy v padesátých letech jezdilo po hlavní silnici kolem cukrovaru ještě velmi málo aut. Přesto jsme my děti až do školního věku měly přísný zákaz opouštět bránu cukrovaru, aby nás něco nepřejelo. To jsme sice dodržovaly, ale myslím, že nebezpečí úrazu v cukrovaru, kde jsme si nerušeně hrály, bylo pro nás možná ještě větší.

Přímo pod okny pokojů jsme měli malou zahrádku, kterou ale naši neudržovali. Přesto v ní kvetly fialové kosatce, které zde zůstaly po nějakých pečlivějších bývalých obyvatelích. Větší zahradu jsme měli na druhém konci cukrovarského dvora za velkým žlutým domem. V ní také z dřívějška zůstaly jahody a mám moc hezkou vzpomínku, jak máma na tátovy a Dandiny narozeniny 5. července pekla dort a těmi jahodami ho zdobila. Byla to báječná pochoutka. Z jahod vyráběla máma také dobrý džem, na který se ale později většinou chytila plíseň. Plíseň se z džemu prostě sebrala a pochutnávali jsme si na něm dál. Když jsem u těch dobrot, musím ještě připomenout malé dortíčky s čokoládovou polevou, které máma dělávala na výročí jejich svatby s tátou. Brali se v říjnu, kdy je na trhu hroznové víno a tak každý dortíček byl kuličkou hroznového vína ozdoben.

Když jsme se do Cerekvického cukrovaru nastěhovali, byly mně čtyři a Dandě dva roky. Z vyprávění vím, že jakmile náš stěhovací vůz přijel, obklopily ho cukrovarské děti a nás s Dandou, nastrojené do parádního oblečení, chytly mezi sebe a běžely s námi na cukrovarský dvůr. Máma tomu chtěla zabránit s tím, že Danda je ještě moc malá, ale nebylo jí to nic platné. Tím okamžikem jsme se s Dandou, pod souhrnným názvem holky Smetanovy, staly součástí společenství dětského kolektivu cukrovarského.