Marcela-Matějková-story

18 * Baletky v divadle a bludičky na Labi

Ústí nebylo v době socializmu pěkné město. Ostatně, nelíbilo se mi ani před dvěma lety, když jsem do něj po hodně dlouhé době zavítala. Porevoluční doba s četnými stavebními zásahy mnoho nezměnila na skutečnosti, že město nemá žádné pořádné centrum; alespoň Mírové, natožpak Lidické náměstí, ve mně dojem tradičního městského centra nevzbuzuje. Ráz, který městu vtiskla sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století rozsáhlými asanacemi staré zástavby a výstavbou nevzhledných veřejných budov a velkokapacitních panelových sídlišť, zatím městu zůstává. Stejně jako rozlehlý areál chemičky přímo v centru i ostatní průmyslové objekty.

Ale já, jelikož jsem v Ústí prožila období dospívání a mládí, vzpomínám na něj v mnoha směrech ráda.

Tak třeba kostel Nanebevzetí panny Marie, kterému jsme zásadně říkali kostel s křivou věží. Tady jsem se v dubnu 1971 vdávala. Předtím církevnímu sňatku předcházel povinný obřad na radnici; tenkrát to jinak nešlo. A mimochodem, ta věž je skutečně viditelně křivá. Při bombardování v dubnu 1945 byla vychýlena skoro o dva metry.

Divadlo Zdeňka Nejedlého (dnes Severočeské divadlo opery a baletu) jsme často s mámou a tátou navštěvovali. Pouze opery, balet táta nesnášel, s despektem se vyjadřoval o baleťácích v upnutých trikotech. Baletky, ty by snesl. Jelikož naše devítiletka se nacházela přímo u divadla, často jsme viděli baletky vycházet zadním vchodem z divadla. V mých očích ty obstarožní, tak maximálně třicetileté, na mě působily vyžilým dojmem. Ty mladé se mi líbily a ráda bych se jim šarmem vyrovnala. Později, už jako studentky Střední všeobecně vzdělávací školy na Skřivánku, jsme bezmezně obdivovaly našeho mladého profesora češtiny a tělesné výchovy Nygrýna i jeho krásnou nastávající, právě baletku z ústeckého divadla.

Řeka Labe, to je kapitola sama pro sebe. Tenkrát jsme ještě tolik nevěděli o ekologii a tak jsme se v Labi běžně koupali. Plavat jsem se naučila až tady v Ústí. Brzy nato jsem bez problémů doplavala za cukrovarem přes Labe na Střekov a bez zastávky zpět.

Jednou mě a Dandu pozval tatínek naší kamarádky od vedle, Alenky Jiráskové na projížďku po Labi, kterou pořádal podnik, ve kterém pracoval. Plulo se do Litoměřic a zpět, hrála hudba a bylo to krásné. Alenčin obtloustlý tatínek působil doma jako velký morous. Na plavbě lodí mě překvapil; ke svým kolegyním byl velice galantní a projevil se jako šarmantní společník.

Někdy od poloviny šedesátých let připlouval v létě každý čtvrtek do Ústí osobní parník z Drážďan. To jsme věděli, že nemá cenu chodit nakupovat, všude zněla němčina a večer to v obchodech vypadalo jako u snědeného krámu. O německých pasažérech jsme říkali, že jsou jako kobylky. Oni totéž mínění sdíleli o našich lidech, kteří pořádali na oplátku autobusové rabovací zájezdy do Drážďan.

V zimě jsme na Labi bruslili, vzpomínku mám zejména na své, z druhé ruky koupené, bílé krasobruslařské boty. V těch jsem nejdříve bruslila u železničního mostu na Labi, po přechodu na střední školu jsem v nich oslňovala na zimním stadionu na Klíši. To už pochopitelně byla spíš společenská událost. Chodili tam kluci nejen z naší střední školy na Skřivánku, ale i ze školy téhož zaměření (dnešní gymnázium) v Jateční ulici (mezi námi zvané Jatečka). A taky Pepík, s kterým jsem se seznámila před prvním ročníkem na chmelu a vypili jsme na dočesné spolu každý dvě sedmistupňová piva!

Na Labe mám i nepříjemnou vzpomínku. Pravidelně jednou týdně, vždy téměř celé dopoledne, jsme na základce měli předmět zvaný dílny. Tím jsme se měli připravit na případné další povolání a také se přiblížit dělnické třídě. Já jsem na dílny byla tvrdá. Práce s pilkou, důlčíkem, pilníkem, pájkou a já nevím s čím vším ještě, byla pro mne martýriem. Na dílny naše třída měla učitele Pexu, kterému něco jako empatie bylo na hony vzdáleno. Když si všiml mých, od narození postižených prstů na rukou, beze všech skrupulí se vyjádřil, že se mnou bude těžké pořízení, spolu že asi kamarádit nebudeme.

Pexy jsem se bála a modlila jsem se, aby ho zastupoval druhý učitel Šenfeld, pod jehož vedením mi práce v dílně šla docela dobře od ruky a dokonce mě i bavila. Bohužel, Pexa chyběl málokdy a podle toho taky moje výrobky vypadaly. Jedním z těchto výtvorů byl dřevěný kříž uprostřed se svíčkou, takzvaná bludička. Blížila se oslava Velké říjnové socialistické revoluce a bludičky měly plout v předvečer tohoto velevýznamného výročí po Labi doprovázené ohňostrojem. Všechno proběhlo podle plánu a dojem byl velkolepý. Šli jsme se k Labi podívat s mámou a tátou. Byla už tma, po Labi pluly stovky, nebo snad tisíce? bludiček vyrobených při dílnách ve všech ústeckých školách. Celá ta atmosféra, světýlka na řece, lidé kolem, to všechno ještě zvyšovalo moji sklíčenost a smutek. Ze své bludičky jsem od Pexy dostala pětku a netroufla jsem se to rodičům říct. Dneska už to dost dobře nechápu, jinak jsem se učila výborně, proč jsem tedy svůj problém s dílnami doma tajila? Byla prostě jiná doba a já jsem věděla, že jsem zklamala. Tak jsem mlčela.

Hrad Střekov - tam jsme chodili na procházku často. Od nás z Čajkovského ulice to na hrad nebylo nijak přehnaně daleko. Bylo to většinou na jaře, táta přišel jednoho dne výjimečně včas z cukrovaru a vyzval nás: „Je krásně, co kdybychom vyrazili na Střekov.“ A tak se šlo. Přes zdymadla a pak vzhůru, kolem všude kvetoucí ovocné stromy, směrem na zříceninu hradu, který kdysi chránil labskou obchodní stezku. Nahoře mezi zřícenými kamennými zdmi a rozbořeným opevněním jsme se pokochali pohledem do okolí a zase jsme sestoupili dolů a pokračovali zpátky přes zdymadla až k naší otlučené vile. A doma pak studená večeře na zahrádce pod šeříky. Vycházka na hrad Střekov patřila v naší rodině k jaru. Tenkrát hrad patřil státu, teď prý už patří zase původním majitelům, Lobkowitzům.

Železniční most - tomu jsme s mou nejlepší kamarádkou z gymnaziálních dob, Evou Trnkovou, říkaly „želmo“. Tady jsme se spolu scházely, Eva přijela ze Skřivánku, kde bydlela, já jsem dorazila pěšky od nás z Čajkovského. Tady taky číhaly holky ze třídy, aby viděly, jak nepřijdu na rande s Pepíkem z Jatečky a jak dlouho on bude na mne čekat. Čekal dlouho k velkému obveselení mých kamarádek, ale dneska, když to píši, se mi tenhle můj kousek vůbec nelíbí.

Na konec vzpomínání: Větruše - místo uváděné prý už v Hájkově kronice. V devatenáctém století bylo vybráno Spolkem pro České Středohoří jako pahorek pro výletní objekt. Jak se dovídám z internetu, nyní stále jde z ruky do ruky. Já jsem sem chodila na tělocvik v dobách devítiletky, pak na rande v dobách střední školy, nakonec jsem zde strávila svatební noc. To zrovna Větruše fungovala jako hotel, už ovšem nevím, jaké tenkrát cenové skupiny.

Četla jsem řadu knih od spisovatelky Anny Sedlmayereové, která v Ústí prožila kus života a nadšeně o tomhle městě psala ve svých románech, zejména z poválečného období. Její nadšení pro tuto lokalitu se mi zdálo často přehnané. Neměla ale přece jenom pravdu? Vždyť ono to město se svou řekou a šífy plujícími až do Hamburku má něco do sebe. A co teprve jeho okolí, to nemá chybu. Ale o tom až příště.