1968 - naděje, hrdost, beznaděj
Když vrcholilo pražské jaro 1968, zdálo se nám všem, že život se vyvíjí tím nejlepším možným směrem. Nálada ve společnosti se uvolňovala, v tisku i v ostatních sdělovacích prostředcích se začaly svobodně publikovat informace o komunistických zločinech padesátých let, konaly se mítinky a besedy s politiky, kteří slibovali socialismus s lidskou tváří.
Mně bylo devatenáct let, dokončovala jsem první rok vysoké školy a se spolužáky jsme novým změnám nadšeně fandili, protože se nám alespoň částečně pootevíraly dveře k tolik vytoužené svobodě. Akce podporující nové změny se konaly na různých místech Prahy a my jsme se jich aktivně zúčastňovali.
To, že se škola v té době plné událostí dostala až na druhé místo, nemusím snad ani zdůrazňovat. Nebo až na třetí? Vlastně ano, dostala se až na třetí pořadí. O první a druhé místo se dělilo nadšení pro politické změny a veselý studentský život, provázený vznikajícími a zase zanikajícími láskami a teprve pak následoval zájem o studium. Přesto se mi podařilo už před prázdninami uzavřít první ročník a odjet do Vídně k tetě.
Do Prahy jsem se vrátila 19. srpna a na jarovské koleji jsem hned příští den nastoupila brigádu ve studentském hotelu. První den práce pokojské mě zmohl tak, že jsem večer odmítla pozvání k partičce kanasty a šla brzy spát. Někdy kolem druhé hodiny ranní mě probudily vzrušené hlasy na chodbě, hned nato jsem uslyšela bouchání na mé dveře a volání spolužáka Jirky: „Vstávej rychle, obsadili nás Rusové.“ Ještě rozespalá jsem si přes pyžamo navlékla džíny a bundu a vyběhla na chodbu, kde v děsném zmatku pobíhali napůl oblečení zahraniční hosté studentského hotelu, přičemž největší chaos způsobovalo několik totálně opilých Švédů.
Bez koruny v kapse jsme s Jirkou vyběhli ven na ulici, po které projíždělo na tuto noční dobu neobvyklé množství automobilů, které se za neustálého troubení snažily probít co nejdál do centra. Nejen na chodnících, ale i na silnici se shlukovali rozčílení lidé a mávali na auta. Řidiči solidárně zastavovali a přibírali další spolujezdce. Nikdo v té vypjaté chvíli nehleděl na povolený počet přepravovaných osob. V taxíku, který dopravil bezplatně do centra mě a Jirku, nás bylo poskládáno sedm.
Byla jsem jako otupělá až do chvíle, než jsem spatřila obklíčené sídlo Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Při pohledu na sovětské tanky a vojáky v helmách se samopaly v ruce, mířícími na budovu, jsem propadla neovladatelnému strachu, možná, že to byla hysterie, neumím to dnes už posoudit. Rozbrečela jsem se a křečovitě jsem táhla svého společníka za rukáv trika pryč z dohledu vojáků. Jen jsme ještě zaslechli jednoho z nich rusky volat, ať se ničeho nebojíme, kontrarevoluce že už bude brzy potlačena. Věřil zřejmě opravdu tomu, co jim bylo do hlavy vtloukáno jejich veliteli - že nás přijeli v poslední chvílí zachránit.
Jak jsme se té noci dostali zpátky na kolej, to si už nepamatuji. Jenom vím, že nikdo z nás už nešel spát. Cizinci se balili a překotně opouštěli hotel ve snaze co nejrychleji se dostat z republiky. My Češi jsme se nahrnuli do jediné klubovny, kde tenkrát byla k dispozici televize. Od šesti hodin ráno, kdy bylo zahájeno mimořádné vysílání uváděné heslem „Jsme s vámi, buďte s námi“, jsme v napjaté atmosféře sledovali redaktorku Kamilu Moučkovou, která zdrcený národ informovala o vývoji situace. To se jí stalo na dalších dvacet let osudným.
Tenkrát, v den vpádu takzvaných spřátelených vojsk do naší republiky, jsem zažila něco, co bylo pro nás studenty dosud zcela nepředstavitelné. Když zazněla v televizi hymna „Kde domov můj“ povstali jsme a bez hnutí, se slzami v očích jsme zpívali sebou. Do té doby jsme naši národní hymnu spojovali pouze s povinnými akcemi oslav 1. máje, nebo Velké říjnové socialistické revoluce. Při těchto příležitostech nikdy nezněla naše hymna samostatně, vždy byla doprovázena hymnou sovětskou. Dojetí a pocit vlastenectví se při těchto příležitostech nedostavovaly. Až tenkrát, 21. srpna 1968, jsme v zakouřené klubovně pocítili něco jako hrdost a lásku k naší zemi a dokonce odhodlání za ni bojovat.
Jak to bylo dál, nemusím příliš rozvádět. Silné řeči, že budeme nové politické vedení v čele s Gustávem Husákem bojkotovat, nebo dokonce proti němu bojovat, zůstaly opravdu jen v našich představách. Chtěli jsme dostudovat, mít děti a najít si odpovídající zaměstnání. Stáhli jsme se do soukromí, kde jsme se nemuseli se svými názory tajit a na veřejnosti jsme kličkovali mezi příkazy a zákazy, jak to jen šlo.
V listopadu 1989 jsme nadšeně přivítali nově nastupující demokracii zvoněním klíčů. Bohužel, zanedlouho po nabytí svobody se mnohým po zákazech a příkazech, začalo stýskat. Současnost má nepochybně své problémy a nešvary. Já jsem ale šťastná, že mohu svobodně rozhodovat o svém životě a následky za své rozhodnutí také nesu. Je to moje volba, já jsem si ji vybrala, nikdo mi ji nevnutil. To je pro mne největší hodnota současnosti.
