Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sama s Mimi na chalupě v deštivém dni

19. 12. 2007

Jsem na chalupě sama s Mimi, naší dvouměsíční fenkou, kterou jsme si teprve před třemi dny přivezli od chovatelky. Zapnula jsem plynová kamna, sedím u počítače a Mimi spí v tašce vedle mne, černo – béžovou hlavičku vystrčenou z tašky a opřenou o její horní okraj. Záclonu na okně mám roztaženou, abych viděla ven na horní část zahrady, kterou jsme teprve před nedávnem zkultivovali. Některé z nově vysazených trvalek už kvetou, nezklamaly ani pelargónie za oknem, které jako světla semaforu červeně září do zamračeného dne, romantický obraz podtrhuje stoleček se židličkami, které zahradě dodávají francouzský ráz.

            Venku prší nepřetržitě už tři dny a málokdo by asi uvěřil, jak si to v plesnivém počasí sama s Mimi v chalupě vychutnávám. Můj manžel Slávek je celý týden v Praze v práci a Mimi ještě nemá patřičná očkování, aby mohla mezi ostatní vesnické psy. A tak se samy dvě zdržujeme jen v domě, nebo na naší zahradě. Ta ale vzhledem k hustému dešti moc nepřichází v úvahu a tak zbývá vlastně jen dům.

            Kapky deště bubnují do střechy, pootevřela jsem okenní ventilaci, abych ten zvuk dobře slyšela a mohla si ho náležitě vychutnat. Déšť mám ráda už od dětských let, kdy jsme s naší babičkou trávili prázdniny v její chalupě v Jizerských horách. Tam prší často a když už  začne, tak deštivé počasí neví kdy skončit. Všech pět pokojů v chalupě bylo vždycky plně obsazeno - moje babička, které jsme my čtyři sourozenci dle jejího přání říkali výhradně bába, byla totiž osoba velice společenská a brala sebou na prázdniny spoustu svých známých i s dětmi, nebo s vnoučaty. Já i mí tři mladší sourozenci jsme tedy měli o zábavu postaráno. Ale když začal takový ten letní, dlouhotrvající déšť, utíkala jsem z dětské společnosti na malou půdičku, kam mi bába dala spartakiádní lehátko a tam jsem si sama, ve slabém světle pronikajícím střešním okénkem četla. Bubnování deště na střechu dřevené chalupy v Jizerských horách znělo úplně stejně jako dnes, o padesát let později v úplně jiné chalupě na Vysočině. A nostalgicky příjemnou náladu pociťuji dnes stejně jako tenkrát.

 

            Hledím z okna na promočený trávník zahrádky a vybavují se mi další vzpomínky. Je mi asi osm let, mám angínu a marodím na kanapi v kuchyni našeho cerekvického bytu. Nikdo není doma, jsem úplně sama. Venku prší a já z okna pozoruji proudy deště smáčející váhu na vážení řepy před naším domem. Jsem ráda, že jsem sama a je mi fajn.

            A další vzpomínka, to bylo o několik let později. Zase jsem marodila s angínou a zase pršelo. To už jsme bydleli v Chrudimi, já jsem tenkrát sice nebyla sama doma, ale rodiče i mí tři sourozenci už spali, jen já, jediná z celé rodiny jsem byla vzhůru, vždyť jsem byla nemocná a ráno jsem nemusela vstávat. Déšť útěšně bubnoval na okno a já jsem nezhasla, dokud jsem nedočetla knížku po mém tátovi o dvou psích kamarádech, Čumilovi a Chytroušovi.

            A zase skok v čase, je první den velikonočních prázdnin, které naše rodina bude trávit u báby a dědy ve Všenorech. Jsem sama v pokoji na koleji, mé dvě spolubydlící i většina dalších obyvatelek kolejního bloku odjela už brzy ráno domů. Já mám taky sbaleno a chystám se k odchodu na vlak. Venku prší a já mám nostalgickou náladu, ani se mi nechce odejít. Vždyť můj první vysokoškolský rok se blíží ke konci a já jsem ve společnosti spolužáků tak spokojená! A tak si, už oblečená, ještě chvíli lehám na ustlanou postel a vychutnávám si zvuk deště a zároveň nezvyklé ticho v jindy tak hlučné budově.

            Ejhle, Mimi se v tašce pohnula, asi se jí něco zdálo. Hodiny tikají, jsou teprve tři odpoledne, ale temno venku vypadá, jakoby  už byl podvečer. Je pátek, Slávek už jistě odešel z práce do našeho pražského bytu, za chvíli nastartuje auto a vydá se po dálnici na Vysočinu za mnou a za Mimi. Za dvě hodinky tu konečně bude. Zítra vezmeme Mimi sebou do Pelhřimova, aby si zvykala na jízdu autem. A až se vrátíme, jistě už tu najdeme naši dceru Andreu s manželem a dětmi. To bude radosti, celá rodinka pohromadě.

            Jo, to se to užívá samoty, když člověk ví, že má někoho blízkého, kdo se na něj těší a kdo se zanedlouho objeví. Ať už to v mém případě byli v dětství máma s tátou, mí sourozenci, babičky a dědové, nebo teď už moje vlastní rodina, teprve před pár dny rozšířená o Russell Jack teriérku Mimi. Jak koukám, tak ta se v tašce obrátila na záda a blaženě spí s bříškem nahoru dál. Ale čas běží a já musím jít dělat salát k večeři, Slávek tu za chvíli bude, zapálíme si krb a ugrilujeme si roštěnky, které jsem už ráno osolila, posypala pepřovým kořením a naložila do olivového oleje s kapkou bílého vína. A k tomu si dáme chilský Cabernet Saugvignon. To si pochutnáme! Už aby tady ten Slávek byl.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář