Marcela-Matějková-story

Mimi je naše fenka Jack Russell teriéra. Od chovatelky jsme si ji se Slávkem odvezli letos v horkém dni na konci června jako osmitýdenní štěňátko. Za celou dobu manželství jsme nikdy psa neměli a tak převzetí domácího zvířete předcházely velké přípravy. S kamarádkou naší dcery Markétou, velkou milovnicí zvířat a chovatelkou dvou fenek Jack Russell teriéra, jsme pořídili štěněčí výbavičku - schránku na cestování v autě, tašku na cestování ve veřejné dopravě, měkkou podložku na spaní, bůvolí i nylonové žvýkací kosti, přetahovací provaz a další vymoženosti na hraní pro malého štěněčího tvora. A taky samozřejmě granule, misky na jídlo a vodu, kleštičky na vytahování klíšťat a drobné mlsoty jako odměnu za dobré chování.

Mimi jsme znali od jejích čtyř týdnů, vybrali jsme si ji ze tří fenek jako jedinou trikolorně vybarvenou u chovatelky ve Velkých Popovicích. Za sebe můžu říct, že jsem se na ni těšila, ale zároveň jsem se jejího příchodu do naší rodiny obávala. Zprávy jak od milovníků psů, tak i od jejich odpůrců mluvily jasnou řečí. Prvních několik nocí bude štěně vydávat tesklivé zvuky, bude štěkat, kvílet a výt. Rozhrabe celou zahradu, vydoluje kytky a keře ze země. Než ho naučíme čistotnosti v bytě, bude všude dělat loužičky a bobky. Nebude chtít zůstat samo doma, budeme ho na to muset pracně zvykat. Při první příležitosti se bude snažit utéct. Všechno roztrhá. A další a další horory jsme slyšeli vyprávět o štěněčích způsobech.

V rámci přípravy na příchod nového člena domácnosti jsem si znovu přečetla Čapkovu Dášenku, čili život štěněte. A nemohu říct, že by mě ta četba nějak uklidnila. Naopak, ubezpečila mě, že se musíme připravit na nejhorší. No a pak přišlo ono červnové pondělí a s ním okamžik pravdy. S cestovní schránkou a s miskou na vodu jsme s manželem dorazili do Popovic, předali jsme chovatelce domluvený finanční obnos, Mimi jsme zavřeli na zadním sedadle auta do schránky, já jsem zaujala místo vedle ní a naše štěně opustilo navždy svoji dosavadní paničku, psí mámu Jackii, dosud nepředanou sestřičku Puntičku, dalšího psa v rodině, hrdého foxteriéra Roniho i obrovského siamského kocoura Bubyho.

A jak to probíhalo dál? Šťastně jsme dorazili do naší chalupy na Vysočině, kde bych měla s Mimi trávit celé léto. Cestou jsme zastavili na odpočívadle, aby se Mimi osvěžila vodou a odpočinula si. A tady sklidila první úspěchy a obdiv od přítomných motoristů. Všem se líbila a není divu; malá Mimi je nejen krásná se svým bílo, černo, béžovým vybarvením, ale taky ohromně společenská. Její nadšení nad každou bytostí ochotnou si s ní hrát, nezná mezí. Po příjezdu na chalupu si všechno zvědavě prohlédla, najedla se, vlezla si do schránky na měkkou podušku, kterou už začala považovat za svoji boudičku a spokojeně usnula. To ale nic neznamená, říkala jsem si. V noci to teprve začne. Mimi zjistí, že není ve svém původním bydlišti a bude vyvádět. Dlouho jsem se převalovala na posteli a poslouchala každé šustnutí z nedaleko stojící boudičky. A ono nic, naprosté ticho. Šla jsem potichu do boudičky nahlédnout. Mimi ležela na jejím zadním konci stočená do klubíčka a spala. A tak to trvalo celou noc. Den nato jsem ji venčila každou hodinu na zahradě. Vevnitř loužička ani hromádka žádná. V dalších dnech se intervaly venčení prodlužovaly a za celé tři týdny, co je Mimi u nás, neudělala vevnitř žádnou nečistotu.

Postupně došlo k odstranění dveří od schránky, nebylo už nutné Mimi na noc do ní zavírat. Když musím odejít, zavřu Mimi do některé z místností, dám jí tam tašku vystlanou polštářkem, ona si do ní vleze a po dobu mé nepřítomnosti si v ní zdřímne. Žádné zvykání na samotu, žádné kvílení a rozčílené štěkání. Prostě je sama, když je to potřeba. Neříkám, že samotu vyhledává, ale zatím ji zvládá dobře a hlavně bez ničení nábytku a jiného bytového zařízení. Raději to zaťukám na dřevo, kdyby to vydrželo, mohla bych na podzim pokračovat v mých dopoledních kurzech angličtiny.

Samozřejmě kouše bačkory a boty, pokud se jí dostanou do tlamičky. Přála bych vám vidět, jak s botou zachází – jako s kořistí! Hází ji do vzduchu, prudce s ní cloumá, skáče na ni, noří dovnitř čumáček a zakusuje ji. Naštěstí zatím takhle zakousla jen moji starou bačkoru. Ostatní boty si raději uklízíme. Se stejným zápalem prohání i plastové lahve, a to nejen prázdné, ale i plné. Moje výkřiky „to je moje vodička“, nechává Mimi při svém boji s lahví zcela bez povšimnutí.

Je s podivem, že záhonky zůstaly dosud nezničené, přestože se Mimi s velkou chutí noří do trvalkové předzahrádky a při jejím prozkoumávání se prohání mezi jednotlivými trsy květin. Nadevše ji ovšem láká trávník. Cítí v něm zřejmě myši, krtky a jinou havěť a hrozivě vrčí do předem vyhrabaného dolíku v loveckém zápalu. Ještě před nedávnem jsem si myslela, že něco takového bych prostě na naší s láskou budované zahradě nesnesla a ejhle! Dnes mi zaujetí našeho štěněte pro lov připadá docela legrační. Stejně náš trávník není žádné golfové hřiště, je to jen trávník u vesnické chalupy, tak co!

Vědomi si potřeby socializace nového člena naší domácnosti, jak ji stále propagují zvěrolékaři, vozíme Mimi na výlety autem. Schránku už na cesty nepotřebujeme, Mimi mi sedí na klíně na předním sedadle a vyhlíží z okénka. Do auta se už hrne sama. Chůze na vodítku se jí zpočátku moc nelíbila, ale zvykla si. Moc rád ji na něm vodí náš pětiletý vnuk Adam, který si s Mimi nejen rád hraje, ale dokonce ji nakreslil, jak na něj skáče. Ten obrázek mi Adam věnoval a já si ho moc považuji.

Od prvního dne u nás má Mimi velkou snahu dostat se bez vodítka ven ze zahrady mezi vesnické psy, kočky, ježky, myši a ostatní zvířectvo. Svému cíli se věnuje neúnavně a na tak malé štěně vynalézavě. Hned druhý den svého pobytu u nás využila malé škvírky v plotě, která unikla naší pozornosti, protože byla zakryta hustým keřem a utekla. Jelikož jsem ji v ty první dny pečlivě hlídala, okamžitě jsem její úprk ze zahrady zaznamenala. Mimi na mé volání naprosto nereagovala, ačkoliv v zahradě se na zavolání okamžitě dostaví radostně vrtíc ocáskem. Teď se tedy nedostavila a oddávala se opojení z pachů, které jí roští za zahradou nabídlo. Musela jsem po ní chňapnout a násilím ji odnést do zahrady. Povolali jsme tedy místního truhláře, který přišel a všechna jen trochu větší místa mezi plaňkami plotu vyspravil. Tak, Mimi, a máš utrum, byla moje hlavní myšlenka. Další dny jsem si libovala, jak naše štěňátko je hodné a účinlivé. Mimo zahradu jsem ho vodila na vodítku, v zahradě si pobíhalo volně a kdykoliv jsem na něj zavolala, ihned přiběhlo plné radosti a dobré vůle.

A pak se to stalo. Včera večer Mimi zmizela ze zahrady, neznámo kudy. Již za tmy jsem kropila zahradu, Mimi pobíhala kolem a snažila se proskočit proudem vody. V rozkurážení štěkala na vodu, kterou nemohla chytit a podle svého přání zakousnout. Najednou jsem slyšela radostné kviknutí a Mimi byla pryč. Volala jsem na ni, proběhla jsem zahradu, dům, potom okolí zahrady a zase zpět, jestli se třeba už nevrátila. Ale Mimi nikde. Všichni ji tady obdivují, určitě ji někdo ukradl, napadlo mě. Nechala jsem otevřená vrátka i dveře do domu, aby se mohla vrátit a vydala jsem se za stálého volání dál do liduprázdné vesnice. „Jedu ti pomoct“ ozval se přede mnou hlas. „Slyšel jsem tě volat, tak jsem popadl kolo a budu ti ji nadhánět. Určitě před tebou utíká a bere to jako hru“. Ve tmě jsem rozeznala vysokou postavu souseda Franty z domu nad námi. Proslídili jsme celou vesnici, Franta na kole, já pěšky. Znovu jsem se vrátila do domu a celý ho prošla, Mimi nikde. V pátek má přijet kamarádka z Pelhřimova s dětmi, chtějí vidět Mimi. Musím jí zavolat, aby nejezdili, že Mimi už nemáme, napadlo mě. Bylo jasné, že další pátrání nemá naději na úspěch. Poděkovala jsem obětavému Frantovi a smutně jsem se vrátila domů.

Na kanapi na verandě, do klubíčka stočená, spala jako neviňátko Mimi. Věděla, že na to kanape nesmí a doposud to respektovala. Teď už asi byla hodně unavená po své pouti kdoví kde a tak zalehla na první místo, které měla při návratu domů na ráně. Pohladila jsem ji, přistrčila jí polštářek, aby to měla pohodlnější a zavolala jsem manželovi do Prahy, že Mimi se našla. Kde byla celý večer, to netuším. Jak se dostala ven, to také ne. Ale už po tak krátké době u nás trefila domů. A to je hlavní, pochválila jsem ji v duchu.

Od té doby se Mimi zase drží na zahradě a přiběhne nadšeně při každém mém zavolání. Jak dlouho jí to vydrží? To nikdo neví, vždyť je to teriér, vyšlechtěný k lovu na lišku, který musí v liščí noře spoléhat sám na sebe a na své vlastní rozhodnutí. Proto je to, alespoň tak praví knihy, plemeno samostatné, které potřebuje důslednou výchovu. Ale mám přece pět učebnic o výchově štěňat, tak snad zvládnu vychovat jednu malou Jack Russell teriéří slečnu! Alespoň doufám. Vždyť chytrá kniha uvádí: „Zda se z vašeho Jack Russell teriéra stane roztomilý, radostný, nekomplikovaný, sportovní pes, kterého vám kdekdo bude závidět, nebo zda z něj vyroste pes terorizující své okolí, je na vás“.

Tak mi, prosím, držte palce, ať se mi, alespoň z části, povede ta první, optimistická, varianta.