Marcela-Matějková-story

Teda holky, mně bylo zle!

Prý při těhotenství bývají ranní nevolnosti, ale já měla noční. Polykala jsem naprázdno, chvíli naplano dávila, pak zase naplno říhala. No nebylo to pěkné. Páneček se vzbudil, on se vždycky budí, stačí když cvakám drábky po parketách, nebo když mlaskám při noční svačince a pak chlemtám vodu, abych svačinku zapila. Tentokrát vyjel z postele rovnou do kalhot, neposeděl si, aby se mu srovnal tlak, a honem k výtahu a ven. Ani nenadával, že je čtvrt na tři, a běhal se mnou okolo parku až dozadu ke statku a zpátky. Nic z toho nebylo, a proto jsme šli v půl čtvrté ven ještě jednou.

Ráno byl páneček pěkně zdrchaný, chtěla jsem mu udělat radost, ale granule mi nejely. Panička nějak zpanikařila a šly jsme k panu doktorovi. Zase mi šmejdil takovou kuličkou po břiše a říkal, že vidí jen tři srdíčka, ale máme být klidní, prý vše dobře dopadne. Dostanu nějakou meducínku, aby mne bříško nebolelo. Těšila jsem se, že dostanu prášky. Panička mi je pak balí do sýra a myslí si, že to nepoznám. Z piškotu prášek samozřejmě vyplivnu, ten sýr mi ale tak chutná, že se neudržím a sním ho i s práškem.

Nebylo ale z toho nic. Meducína byla nějaká pasta, kterou natáhl pan doktor do injekční stříkačky. Mám dostávat kubík dvakrát denně. Co to je? Já znám Kubíka z Pardubic, ale takového kluka přeci nebudu jíst a ještě dvakrát denně. Páneček mi pak strkal stříkačku do pusy. No nechtěla jsem to, ale nechutnalo to nejhůř. Dostala jsem asi šest kubíků, žaludek se zklidnil a začalo mi šmakovat.

Ráda se teď povaluji na sluníčku a vystrkuji bříško. Páneček říká: „To se nám to pěkně kulatí!“ a pak mne hladí po bříšku. Je to radost, protahuji se a když se ke mně skloní, tak ho olíznu, aby věděl, že jsem ho netrápila schválně.

V pátek jsme jeli ke psím kamarádkám Fany a Amy. Fany má v sobotu rodit. Teda to je! Já jsem musela zůstat v autě, prý abych jí nerušila. Fany je pěkně tlustá, všichni jsou z ní úplně pryč. Co na ní vidí, vždyť je jako hruška! Ani se k autu nedokulila. Má novou porodní bednu a tu starou jsme si odvezli.

Páneček mi ji dal na chalupě na verandu. Došla jsem se na ní podívat, čuchnu semhle a čuchnu támhle, moc mne nenadchla. Raději jsem vypadla. Pro mne má být ňáká ojetina dobrá. Nevím, nevím. Panička fenek Fany a Amy, kterou mám ráda, říká že ta bedna je výborná. Panička mi ji chce načančat, vystlat a tak. Po holčičce Nele budu mít pro štěňata plenkové přebalovací podložky, ona už je prý nepotřebuje. Snad to bude dobré.

Za čtrnáct dní budu mít za sebou porod a hlavní práce teprve začne. Pan doktor říkal: „Hlavně nebuďte nervózní, je to teriér, teda já že jsem teriér, ta nebude stát o vaší společnost. Mimi je šikovná a zařídí si to sama. Nesmíte na ni přenést obavy, sledujte zpovzdálí jaký je průběh, zda něco nepotřebuje, ale zasahujte, co nejméně.“

Držte mi palce a taky pánečkovi, ať to s ním nesekne. Nějak to moc prožívá. Když mu vyskočím na klín a uvelebím se na jeho bříšku, tak si někdy říkám, zda nemá falešnou březost, že má takové naducané bříško, na kterém se leží heboučce a pohodlně. Až bude běhat okolo štěňat, jistě ho zase shodí.

Abych nezapomněla, pokud máte nějakou radu nebo zkušenost, napište. Ráda si to nechám od paničky přečíst.