Marcela-Matějková-story

Slovo dalo slovo, chtělo by se mi použít klišé. Jenže to nelze, Elsa česky neuměla a Josef neuměl německy. Se slovy to bylo z těchto důvodů zřejmě slabší, ale zalíbení v sobě našli.

„Já muset mačkat perle, já zurück bejt, ve sklárna už na ten perle čekat,“ prohlašovala téměř v každou denní i večerní dobu, protože pozadu s prací byla stále.

Pojď sem honem, Elsa za svobodna byla přece příjmením Neumann a její maminka měla trafiku, tady to bude.

Cestou domů do Prahy mi vzpomínky na Elsu víří v hlavě. Já sama jsem na chvíli malé dítě, Elsa mě drží na klíně, plácá se do stehen a jódluje. Pak zase vidím Elsiny kočky, Bärbl, Suzinu, Pinkrle a já nevím, jak se všechny ještě jmenovaly, vždycky jich měla plnou chalupu.

O jednom snu, který se naplnil, ale život ho zase rozbil.

Máňa je z bohaté rodiny, on z nejchudší části obce, kde se odjakživa říká v Chaloupkách.

Venda je na svou fešnou manželku hrdý. Obchodnice v tak elegantním a nóbl obchodě, jako je jeho smíchovská drogerie s parfumerií, musí být stále upravená, na tom Václav trvá.

„Pane šéf, pomalu se chystejte na to, že tenhle krám dřív nebo pozdějc zabereme. Tak s tím počítejte, vykořisťovatele nebudem podporovat, to tedy ne!“

Dnes začíná kampaň a my s Dandou máme dovoleno být venku až dlouho do večera, máma nám slíbila, že ještě dokonce i chvíli po tom, co zahouká siréna, ohlašující, že se cukrovar skoro po roce zase dává do pohybu.

Danda se těší na Mikuláše, ona ještě věří, že ve vápence, z které celou kampaň šlehají plameny, sídlí cukrovarští čerti.

Ředitel chce, aby táta jel s ním na nějakou výstavu do Bruselu, to je hlavní město Belgie. Ta výstava se jmenuje  EXPO 58.