Marcela-Matějková-story

z cyklu Bába, děda a my ostatní

„Slečno, prosím vás, počkejte chvilku,“ ale v tom spadla ze schodů a pod nimi zůstala ležet s bezvládnou rukou. Slečna učitelka mezitím nastoupila do vlaku a odjížděla směrem na Prahu.

Najednou to strašně bolí, zatínám zuby, chci být statečná a taky se bojím, aby se na mě paní docentka nezlobila. Teď už to nejde a já křičím, už je mi jedno, co si o mně paní docentka pomyslí…

Léto devětačtyřicátého bylo velice teplé, jak červenec, tak srpen. Meruněk se toho roku urodilo obrovské množství, Venda je nestačil česat a v koších nosit do kuchyně, kde je maminka Marie s Lízou a s Dáďou zavařovaly.

Jo a taky si zaplatili strejčka Křópala, aby je bavil, to si holt někdo žije.

Gottwald slíbil, že drobné živnostníky neznárodní a já drobný živnostník jsem, tak tohohle se bát nemusím.

Svou vysněnou vilu Jitřenku nechal přepsat na dceru Máňu a nikdy už se natrvalo do ní nenavrátil.

„Pojedeme rychlíkem do Bratislavy a odsud parníkem do Vídně, co byste tomu řekly?“ zeptal se dcery a vnučky dědeček.

Babička chystá garderobu, vždyť už za týden odjíždějí s manželem a s Dáďou na dovolenou. Ovšem tentokrát ne k Jadranu, jak bývalo v rodině zvykem, vždyť je válka a v roce 1940 už tradiční cesta na ostrov Krk nepřipadá v úvahu.

Následoval punč a cukroví, dědeček si zapálil doutník, pan Molhanec cigáro ve špičce ze slonové kosti a právě teď měl dědeček pocit, že nastala vhodná chvíle.

Máňa měla zase jednou důvod svého bývalého manžela chválit, do Národního divadla se s Dáďou těšily obě. Němci se už od března roztahovali v Praze a tohle byla skvělá příležitost připomenout si při hudbě Bedřicha Smetany sounáležitost ke svému národu.