Marcela-Matějková-story

Mína slyší, jak si sousedka v předsíni něco povídá s mámou. Mína je zvědavá, nic si nemůže nechat ujít a tak za dveřmi pokoje hovor poslouchá. Sousedka teď zvyšuje hlas, Mína ji slyší, jako by byla v předsíni vedle ní.

Manžel tedy ryl a ryl a taky nadával a nadával. Já jsem sázela a sázela. Sousedky totiž ocenily moji snahu o zkrášlení zahrady a nabízely mi další a další odkopky.

Jó, Frau Pick, ta byla samá kavárna a k večeři měli často jen Butterbrot, protože nestačila uvařit!

Dvě kontroverzní inscenace Prokletí a Naše násilí a vaše násilí od chorvatského režiséra Olivera Frljiče uvedl v květnu festival Divadelní svět Brno. Příznivci a odpůrci těchto her se ve sdělovacích prostředcích dohadují a vznášejí svá pro a proti. Chápu, je to mediálně vděčné téma. Nechápu ale, že o jiném, alespoň pro mne zásadnějším představení se téměř nedočtete. Jedná se o inscenaci Alžběty Michalové – Kubíčkové Jediný život, uváděné v Horáckém divadle v Jihlavě. Není snad osud katolického esejisty, překladatele a básníka Jana Zahradníčka vhodné téma pro naši dnešní liberální společnost?

Několik vylidněných uliček, domy uzavřené za okenicemi, nepřístupné jako pevnosti. Kousek od kostela se před námi otevřelo náměstí, nebo snad náves? Obrovská zatravněná plocha lemovaná starými stromy a kolem dokola domy, všechny stejné a dost ošumělé.